obavy ze stáří a samoty

....pravděpodobně nejsem sám, kdo takové obavy má. Vlastně jsem sám a to skoro doslovně, introvert až na půdu, stáří(63l). - A takové ty kecy co často čítám, "jaké skvělé zítřky, prožitky, dovolené a kolik času budeme mít sami na sebe, atd., ano věřím, že někteří to tak opravdu mají, ale ani oni by neměli zapomínat -proti věku není léku.
Pak to také může být jako u mě. Deprese, sebevědomí v hajzlu-ještě z dětství a další s tím spojené negativní pocity- starý nepotřebný. K tomu se přidají i jiné nemoci až si např. na zahrádce nezasadíte ani okurku. Další depky ještě větší než kdy před tím. Hlavně si proboha - neplést sebelítost s aktuálním stavem.
Zkrátka - každý večer usínám s myšlenkou - už se neprobudit, ráno to samozřejmě jede na novo. Přes den se snažím něco dělat (co jde- ještě tu okurku zasadím, ale to přijde), nemyslet-nejlépe vůbec, to nejde. Jak to zařídit a mít vlastní život ve svých rukou, ukončit ho důstojně a bez velké bolesti, nezatěžovat systém svými exremety a chorobami - toho se teda dožít nechci. Nepotřebuji číst bludy o tom jak jsem si sám život nedal tak nesmím atd. Když jsem se rodil taky se mě nikdo neptal jestli chci, tak bych si rád se svým životem udělal co a kdy uznám za vhodné.
Na smrt se vyloženě těším, možná bude bolestivá - S nadsázkou si říkám "přežili to jiní, přežiju to taky" - rouhání, ne - jsem ateista.
Jsem snad jediný co to má nastavené takhle"šikmo"?
Systém nedovoluje odejít v klidu a bez bolestí, špatný systém. Nezbývá než hledat jiné cesty a někdy mohou být i nelegální, ale na to já kašlu.