Zhroutil se mi svět III. pokračování

Dobrý den Jane, po delší době jsem se sem vrátila a nedá mi to Vám napsat abyste se nevzdával. Můj muž bude pryč už 9 měsíců a mě to přijde, že je to nedávno. Někdy si pobrecim hlavně večer, ale i když jdu třeba se psem do lesa, protože tam chodil taky rád, prostě kdykoliv se mi připomene. A to je často. Stejně se třeba někde setkáme ať to bude za týden nebo 10 let. Nikdo neví co bude, snažím se to tak pobrat, přála bych Vám abyste se vším pomalu smířil. Říkám si to jinak nejde pokud jde o věci, které bohužel nemohu změnit, i když to moc bolí. Přeji hodně štěstí.

Milý p. Ján je super, že ste si našli brigádu, ja som po smrti mamky chodila k rodine na návštevy, aby som sa nezbláznila a pol roka som brala FRONTIN - na spanie. Je dobré ísť medzi ľudí, tam človek trochu zabudne na svoje problémy. Tento vírus - je to strašné nikde nechodiť, len doma sedieť. Aj môj otec chodí pre rohlíky do obchodu a na cintorín. Teraz pred Veľkou nocou kupoval mame na hrob kvety. Tiež si neviem predstaviť, že by sa s mojou mamou muselo dochádzať do nemocníc na chemoterapie, lebo ona tú rakovinu mala už po celom tele Ale veľmi by ma zaujímal mamin názor na toto všetko. Naši zosnulí sa už toľko trápiť nemusia. Otca stále prosím nech sa zdržuje doma, lenže on má veľa kamarátov, stále mu niekto volá na mobil. On je aktívny človek, nevydrží sedieť doma, bol vždy naučený robiť. Lenže po maminej smrti mal problémy s krvným tlakom a keby dostal vírus, tak tu nemusí už byť. Len on vôbec nemá strach, nikdy sa nebojí, je ako radar. Jeho kamaráti sa smejú, že ho len tak nič nepoloží, len ho treba kladivom klepnúť po hlave. Proste si robia srandu. Vy ste tiež empatický človek - nie všetci ľudia sú takí. Aj môj otec je taký - obetavý, starostlivý, ochotný. Tiež chodí pomáhať u nás na dedine ľuďom. Držte sa p. Ján, myslím na vás často, spája nás tá bolesť za našimi drahými. Lenže každý má svoj čas odchodu iný. Bolesť sa síce po rokoch otupí, ale ja občas aj teraz mávam dni, keď ma prepadne smútok a plač za mamou a to bude už 7 rokov čo tu mama nie je. Je to ťažké s tým žiť, ale pomaly to ide. Hlavne, že máte aj tú mamu, syna a priateľov, takže nie ste sám a to je dôležité. Je super ako pomáhate ľuďom, mňa by to tiež bavilo - robiť dobré skutky - to človeka duchovne obohacuje. Držím palce aby ste všetko zvládli a nech sa vám tiež tento vírus oblúkom vyhne. S úctou Henrieta

Jene, nejhorší máte za sebou.... první 3 měsíce jsou peklo.Je škoda, že když jste si našel brigádu, začal chodit mezi lidi...je tu opět krůček zpět.Berte to jako další zkoušku vůle.Já jsem už 1,5 roku sama.Mám 20 letou dceru,je zdravotní sestřička v nemocnici a o ni se teď bojim.Vidíte denno denně ve zprávách ty hrůzy po celém světě,bolest rodičů, manželů, dětí...tu bolest co cítíme,cítí tisíce lidí na celém světě....nikdy to nepřebolí,jen se s tím postupně naučíme žít.Za rok bude ta bolest otupena,ale ve Vás je napořád...v této nelehké době Vám ze srdce přeji hodně sil , pevné zdraví...držte se.