Milan
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. října 2018
•
Truchlení

Beznaděj

Ahoj,
přemýšlím kde začít, cítím zlost,beznaděj a všechno je to ve mě jako v hrnci. Jak jinak si vysvětlit že jsem bez mámy jako tělo bez duše. Poslední tři roky mi dali v životě tak zabrat a já jsem ve stavu kdy si nevím,co si počít. Všechno začala rozchodem s mojí bývalou přítelkyní,dále dvě operace kolene a poté smrt mamky. I když se dá říct že jsem dospělý chlap tak tohle je věc, kdy si nedokážu dostat dál. Žil jsem od mala jen s mámou, takže mi nahrazovala i tátu a najednou mi přijde jako kdybych přišel o všechno. Mamka zemřela 18.11.2017 a já stále nejsem normálně fungovat. Ostatní lidé co sleduji na facebooku tak se žení,vdávají,zakládají rodiny a podobně a já problém vůbec dojít nakoupit. Což dohromady, ta vnitřní samota, bolest ze ztráty mamky a to že mi se nedaří v dalších bodech života, je dohromady takové ubíjející. Byla vůbec nejbližší člověk a pro mě je jako bych ztratil vesmír. Vždyť já už ani nemám zájem jít na rande, vždycky jsem si představoval jak bude moje mamka babičkou a bude na mě pyšná. Zas brečím a jako by se ta rána ani nezahojila.
8 reakcí Vložit vlastní příběh
Heňka
•
3. října 2018
Ahoj Milan, chápem dobre tvoju bolesť, lebo ja tiež nemám mamku. Zomrela pred 5 rokmi, akurát pred Vianocami. Mám síce manžela a deti, ale oni my nemôžu nahradiť mamku. Najviac mi je za ňou smutno, keď mám ťažké dni alebo keď som chorá. Vždy ma napadne, že keby tu bola mama určite by mi navarila, postarala sa o mňa, pomohla by mi, mohla som jej všetko povedať, zdôveriť sa jej. Je to bez nej ťažké. Mamy by nemali umierať, ale bohužiaľ sa to stáva. Ja som si uvedomila, že čím som staršia, tým sa viac bojím. Bojím sa chorôb aj smrti, život je ťažký a dobrí rodičia vždy podržia dieťa keď to potrebuje a keď už tu nie sú tak je život nanič. Je ťažké radiť čo treba, možno je dobré sa porozprávať s dobrým psychológom aspoň trochu sa ti uľaví a obklopovať sa dobrými ľuďmi, ktorí vedia dávať chuť a energiu do života. Drž sa a myslím na teba. Heňka
Beri
•
2. října 2018
Ahoj Milane, je mi to moc líto a chápu všechny tvoje pocity, taky mi zemřela maminka a stále se s tím vyrovnávám, pořád na ní myslím a přehrávám si v hlavě těch předchozích několik hrůzných měsíců. Ale drží mě nad vodou rodina a děti pro které musím fungovat. A ty máš ještě život před sebou a tvoje maminka by si určitě přála aby jsi byl šťastný, choď ven mezi lidi, třeba sportuj nebo cokoli a určitě ti někdo časem přijde do cesty, jen se úplně neuzavírej do sebe a svého smutku. I když vím že myšlenka na naše maminky nás bude stále doprovázet. Maminky by si přály abychom byli šťastní.
132 lidé vyjádřili účast.
Milan
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. října 2018
Ahoj Beri,
já se docela snažím se neuzavírat sám do sebe, ale ne vždycky to jde. Tak nějak se to táhne mým celým životem a najednou si řeknu,už dost. Začalo to rozvodem rodičů,potom mamky rakovina,potom se dostat z toho systému, z učiliště až vystudovat vejšku. Prostě já nemám pro koho ani fungovat.
Beri
•
6. října 2018
Ahoj Milane, já tě chápu, někdy mám taky den že mám pocit že snad ani nenajdu sílu vylést z postele, ale musím tak nakonec vstanu. Jedu tramvají a tečou mi slzy, promítá se mi to celé v hlavě. Nechápu proč se to děje tak výborným lidem a přijde mi to nespravedlivé a je mi tak líto.. Ale jednou jsme na tomto světě a měli bychom žít co nejlíp nikdo neví zda budeme mít další možnost. Mě někdy pomůže pořádný výlet, procházka v přírodě, hudba, posezení s přáteli nebo jen přítomnost mojí kočky. Jen nápad nevím zda na to máš prostor, ale co si pořídit třeba kočičku nebo pejska, je to radost a i trocha povinností, třeba by to otupilo malinko ten stesk. Držím palce a hlavu vzhůru.
101 člověk vyjádřil účast.
Milan
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. listopadu 2018
Ahoj,
tak po dlouhé době jsem opět tady, pořád mi přijde že se motám dokola a nejsem schopný se posunout dál. Rád bych to nějak změnil ale ani nemám zájem si najít práci a jsem raději sám.
Předtím jsem velice rád chodil do hospod,bavit se a i tohle mě opustilo, vlastně nevím co se to se mnou děje. Už je to více jak rok jak zemřela mamka.
Laura
  (kontaktovat autora příběhu) •
29. října 2018
Ani nevíš jak moc ti rozumím.
Maminka mi umřela před 2.rokama,moji bratři -jeden s rodinou, druhý nastávající otec, já? Sama se psem.
Me truchlení probíhalo za zavřenýma dveřma bytu a pokračuje i dnes kdy přítele sice mám ale mé smutné chvíle nevidí ( pláču po nocích, sama ).
Bolest je stále obrovská a ra díra, to prázdno nekonečné... nevím zda žiju v realitě nebo ve filmu o superhrdince která se stále usmívá na svět jakoby nic - dokud jsou kolem lidi... poté upadá do slz a pocitu prázdna, pocitu proč mít děti? Když nepoznají babičku? Proč jit k oltáři když tam ona nebude plakat štěstím? Proč vlastně milovat? A jsem toho vubec schopná, když mam v srdci takovou bolest?
Přemýšlím kazdy den nad tím co by mi řekla kdyby tu byla , každý den myslím na to jake by to vse bylo.
Jsem jiná! A otazek je spousta.
Otazek ktere by zodpověděla jen ona.
Neni tu ! A pocit samoty mě vpíjí jako piják kaňku , s rozdílem, ze kaňka zmizí.. ten pocit tu zůstane navždy!
Hlava ví a radí "žij" ona by si to přála, srdce tomu však nerozumí, bolí jako by to bylo včera a pocit zbytečnosti, samoty a ztraceníse v bytí roste s každým dnem...
Otcové, matky mají smysl žít a je stejný jaký měli naše maminky a to pro své děti... kdo děti nemá a nemá ani rodiče ztratil maják života a plave uprostřed moře pochybností o své podstatě a smyslu života.
Je to těžší než se zdá ale já hledám ten maják ve vzpomínkách a ve slovech a přáních maminky " buď šťastná, užívej si života, směj se, buď svá " nikdy nechtěla a nedělalo ji šťastnou když jsem byla smutná .
A tak se snažím a pokaždé když brečím a je mi ouzko říkám " promiň mami bez tebe je to těžký ale věř, že se nevzdám protože ty by jsi to nechtěla "...
Tak moc vám rozumím a držím palce aby se vše obrátilo k lepšímu nejen u vás ale u každého kdo ztratil maják života
143 lidé vyjádřili účast.
Nurit
  (kontaktovat autora příběhu) •
10. listopadu 2018
Milá Lauro, díky za Tvůj příspěvek.
Bohužel si nyní procházím umíráním maminky, dost mladé, přišlo to náhle a řešení žádné není...má rakovinu slinivky. Dítě mám a věř mi, je to hodně smutné, protože babičku miluje a ví, že nám odchází. Také se snažím fungovat jako ta superhrdinka a po nocích brečím do polštáře. Nevěřím, že čas rány otupí, ale vím, že máma nechce, abych byla smutná. Jsem ráda za tyto stránky a možnost číst příběhy i napsat třeba jen krátký pozdrav těm, kteří prožili to samé. Také přeji, ať se vše v lepší obrátí.
Libuska
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. listopadu 2018
Ztrata se neda prekonat. Jedine mit pro koho zit a to ja taky nemam. Uz je to dlouhych 19 let, co moje skvela maminka zemrela. Take byla optimisticka a nechtela abych byla smutna, ale rok po jejim odchodu si vubec nepamatuji. Ale mela jsem pro koho vstat a fungovat. Pro moji sestricku Jarmilku. Prevzala jsrm peci o ni. Protoze mela spoustu handicapu a nakonec jsme spolu zily sice narocny, ale lrasny zivot a na maminku vzpominaly spolu. Ale Jarmilka dnes odesla take. Nema ted nic smysl. A ja uz z odchodu maminky vim, ze ta silena bolest neustane nikdy. Jen jsem tehdy musela fungovat. Ted uz nemusim.