Moc mi chybí
Otec mi zemřel.Je tomu 3 měsíce.Dostal mrtvičku a ikdyž se s té první dostal,dostala ho za pár týdnů druhá.Bojoval ,byla jsem s ním každý den v nemocnici od rána do večera,nechtěl umřít,měl snahu vše překonat.Neskutečná touha v jeho očích i těle žít dál.Dostal se do stavu kdy nedokázal ani otevřít oči,jen hluboce dýchal a to několik dnů.Vnímal,určitě vnímal,protože když za nim přišla moje dcera,kterou měl nadevše rád,po dlouhých dvou týdnech otevřel oči. Lékaři mi ani mu nedávali šanci,prý je to konec a je to jen otázka času,bohužel v řádu dní.Smířit se s tím nejde,ale když vidíte otce,co jen těžce dýchá,nereaguje na nic,polohujete tělo,začne vám časem být všeho líto.Kvalita života je pryč a jen sobec by si přál,aby to trvalo dlouho, aby tu v takovém stavu zůstal s námi. Vždyť pořád žije!!!!!To že bych ho převezla domů nepřipadalo nikomu rozumné a ani doktoři mi to nedovolili.Byl rád doma a věřím,že i tam by chtěl umřít.Nedokázala jsem usnout,děsila mě představa ,že můj milovaný otec umře v nemocnici sám,nebude tam nikdo, pak jen telefon a bude to tady,umře v cizím prostředí a sám.Přála jsem si,být při tom,člověk přece nemůže odejít z tohoto světa někde sám,bez těch které měl tak rád.A nakonec se to stalo,přišla jsem za nim do nemocnice,těžce dýchal.Personál mi oznámil,že je to s otcem už moc špatné,že neví proč ,ale pořád se nějakým způsoben drží. Když jsem tam přišla ,do 15ti-minut umřel.Otevřel naposledy oči,podíval se na mě a vydechl.Pak jsem si ho jen plachtou zakryla a pak v márnici po dvou dnech před uložením do rakve oblékla do obleku,oholila,omyla a připravila na poslední cestu.Cítila jsem,že to tak dcery musí udělat,prokázat Otci ještě tu poslední službu.Nejsem klidnější ze ztráty Otce,ani po tom všem co jsem pak udělala,jen mě mrzí že,rodina se rozhodla pro kremaci a cítím to tak ,jakoby by umřel dva krát.Moc mi chybí můj milovaný otec.Smrti se nebojím,jen nechci aby umřeli ti co mám nejsraději dříve než já.
In reply to vím jak se cítíte,přítel by Anonym (neověřeno)