Zachováváme si chladnou hlavu a dobrou mysl

Co je pro vás v současnosti při péči o klienty nejvýraznější změnou?

M. T. : Asi nošení roušek. Už jsme tu měli i klienty, kteří nás jinak než s rouškami neviděli. Vzhledem k tomu, že jsme krátkodobou pobytovou službou a s klientem se tu setkáváme poprvé, je pro nás těžší se s rouškou domluvit. Lidé, o které pečujeme, bývají nedoslýchaví, chybí jim možnost odezírat z úst. Když neznají slovník a mimiku pečujících, je pro ně těžší si člověka zařadit, zjistit, co od něj mohou očekávat.

Z. F.: Lidé v rouškách člověka hůř poznávají, hůř slyší. A někteří mají z roušky strach. Byla tu paní s demencí, která se vyloženě bála, ptala se, proč je máme na obličeji, jestli jsme nemocní.

O úsměv jsou teď klienti ochuzeni.

Jaký dopad má zákaz návštěv u klientů? V tuto dobu jsou stále povoleny návštěvy pouze u umírajících pacientů.

M. T.: Rodinní příslušníci většinou během návštěv poskytovali našim klientům blízký fyzický kontakt. Toho je teď obecně málo, jsme opatrní, používáme ochranné pomůcky a snažíme se omezit fyzický kontakt pouze na ten nezbytně nutný. Pozoruji to u sebe – tam, kde jsem dřív neměla problém si ke klientce sednout a chytit ji za ruku, jsem teď v zájmu její ochrany opatrná.

Návštěvy blízkých lidí i našich dobrovolníků představovaly aktivizaci. Na to jsme teď sami a narážíme na personální limit, pracovník ve službě většinou nemá prostor si ke klientovi sednout a povídat. Možnosti, co nabídnout, jsou omezené – povídání, cesta na terasu, sledování televize, čtení časopisu. O úsměv jsou lidi kvůli roušce ochuzeni. Velkou výhodou je naše zahrada, kterou jsme obklopeni a klienti se z ní mohou pohledem radovat.

Jak moc lze kontakt s blízkými nahradit technologiemi?

M. T.: Někteří klienti jsou schopni zajistit si kontakt s rodinou přes telefon nebo přes videohovor. Problém je u těch nedoslýchavých, u nich bývá telefonát krkolomný. Nebo u těch, kteří jsou už tak slabí, že volat nemohou.

Jak na zákaz návštěv reagují blízcí vašich klientů?

Z. F.: Chápou to, vědí, že je to nařízení. Ale je to těžké i pro nás. Bylo mi strašně líto, když vnučka paní, která u nás pobývala, přivezla její věci a musely jsme si je předat na parkovišti, nemohla jsem ji sem pustit. Věděla jsem, že se s babičkou 14 dnů neviděla a zase 14 dní neuvidí. A vlastně se pak už neviděly vůbec…

M. T.: Další věc je, že díky kontinuálnímu kontaktu rodina za běžných okolností vidí, jak se postupně mění zdravotní stav a kondice jejich blízkého. Stalo se nám, že jedna paní od nás domů odcházela po měsíčním pobytu slabší a méně aktivní, než když přišla, vzhledem k pokročilému věku zkrátka blíž poklidnému závěru života. Rodina tím byla zaskočena, protože v polovině pobytu přišel zákaz návštěv a nemohli babičku několik týdnů vidět. Nebo jsme v průběhu péče navrhli u klientky kvůli zdravotnímu zhoršení zavést i režim hospicové péče a pro rodinu to byla také rána. Je teď tedy vyšší riziko, že se rodina se zhoršováním zdravotního stavu svého blízkého bude hůř vyrovnávat, než kdyby měla možnost být postupně účastna a připravována.

Ve vzpomínkách zůstávají spíš ty lepší události než ty horší. I kdyby stav zůstal stejný, může to působit jako zhoršení. Být u svého blízkého průběžně je těžko nahraditelná zkušenost i přes fotky nebo videohovor.

Cesta domů provozuje i terénní odlehčovací služby. V jakém režimu nyní fungují a je o ně zájem?

M. T.: Po vyhlášení nouzového stavu jsme terénní odlehčovací služby hodně omezili. Nabízeli jsme dočasné přerušení péče, v prvním týdnu proběhlo jen asi 20 % obvyklých návštěv – jen tam, kde by to rodina opravdu bez pomoci zvenčí nezvládla. Poté se poskytování služby s každým týdnem postupně rozšiřovalo. Ale pořád je dost rodin, které vnímají jako velké riziko, aby do domácnosti někdo cizí vstupoval.

Je možné, že brzy budou rodiny potřebovat dost intenzivní péči, protože budou úplně u konce se silami. Na pečující doma je to ohromný nárok, navíc jsou lidé pořád spolu, nikdo další tam nevstupuje, často je omezený i kontakt se širší rodinou. Lidé tak jsou chráněni před nákazou, ale v rodině může být velké napětí z vyčerpání. Měli jsme rodinu, která po 14 dnech volala, jestli bychom službu mohli obnovit, že se klientka psychicky hodně zhoršila – ve chvíli, kdy tam přestali pravidelně chodit asistenti, upadla do depresí. Rodina vyhodnotila, že je menší riziko, když tam budou chodit naši asistenti, než aby byla v takovém rozpoložení.

Být zavřeni doma a pouze poslouchat zprávy nevede k psychické pohodě a zachování dobrého zdravotního stavu.

Mnozí lidé se bojí o své samostatně žijící rodiče a prarodiče a zakázali jim opouštět byty i přijímat návštěvy. Jaké to má dopady a co byste doporučovali?

M. T.: Izolace má rychlý dopad na kognitivní schopnosti, to je zřejmé nejen v pobytových zařízeních. Zrovna nedávno jsem slyšela od známé o její mamince, aktivní paní, která byla zvyklá pravidelně hlídat vnoučata – vyzvednout je, někam s nimi jít. Teď to už mnoho týdnů nedělá a horší se nejen po fyzické stránce, ale i po psychické, má obavy a úzkosti.

Je tam také prvek nejistoty, neví se, jak dlouho budou opatření trvat, jestli lidé budou moct oslavit s rodinou narozeniny, jestli se uskuteční svatba, na kterou se těší. To odčerpává energii, zvlášť když jsou omezené možnosti se rozptýlit, ulpívá se na problému.

Z. F.: Myslím, že být zavřeni doma a pouze poslouchat zprávy nevede k psychické pohodě a zachování dobrého zdravotního stavu. Starší lidé doma lezou sami sobě na nervy, cítí se neužiteční, když nepracují. Nemůžou se zapojit do života, vidět se s kamarády. Málo chodí, ochabují jim svaly… Čím je člověk starší, tím hůře se obvykle rozpohybuje.

Za sebe bych doporučila, aby se lidé svých rodičů a prarodičů zeptali, jestli mají větší strach z nákazy, nebo jestli jim to riziko stojí za to, že se společně uvidí.

Jak na epidemiologická opatření reaguje váš relativně nový tým (vznikl na konci loňského roku)? A jaká opatření byste případně přijali, kdyby se pandemie měla vrátit?

Z. F.: Kdyby se tento stav měl opakovat nebo trvat déle, více bychom se připravovali na to, abychom mohli klientům zprostředkovávat kontakt s jejich rodinou, s jejich dosavadním životem. Vzali bychom si například z rodiny fotky s popisy, kdo na nich je, abychom mohli navazovat hovor, aby nám to zjednodušilo aktivizaci. A do rodin klientů, jejichž stav se proměňuje, bychom častěji volali, informovali o tom, co s klientem děláme, kolik toho sní a vypije, jak je nebo není aktivní. Aby se to rodina dozvěděla aspoň takto zprostředkovaně. Co se týče našich asistentů, všichni se k situaci myslím stavíme stejně. Děláme opatření, ale zachováváme si chladnou hlavu a dobrou mysl.

M. T.: Všichni naši asistenti jsou osobně stateční, nemají obavu o sebe, ale o to, aby nenakazili klienty. Nazvala bych to přiměřenou obezřetností. Myslím, že si všichni ceníme toho, když v těch trochu extrémních podmínkách něco funguje normálně.

Z. F.: Jsme rádi, že můžeme z domova odcházet do práce.

více o pobytových odlehčovacích službách