Svědectví o zármutku

Nikdy mi nikdo neřekl, že se zármutek prožívá jako strach. Ne že bych se něčeho bál, ale je to podobný pocit. Stejná žaludeční neuróza, stejný neklid a zívání. Pořád musím polykat. Jindy to zas vypadá, jako bych byl tak trošku namol nebo po nějakém otřesu. Jako by mezi mnou a okolním světem byla zavěšena neviditelná opona. Je pro mne velice těžké vnímat, když někdo něco říká. Nebo snad – je mi zatěžko chtít to vnímat. Vždyť je to tak nezajímavé… Přitom ale chci, aby mi druzí byli nablízku. Jsou okamžiky – přicházejí většinou zcela nečekaně – kdy se mě něco v mém nitru snaží přesvědčit, že se vlastně koneckonců nic tak hrozného, tak příšerného nestalo. Láska přece netvoří veškerou náplň lidského života. Když jsem H. ještě vůbec neznal, byl jsem přece také šťasten. A pak – musím mít v sobě něco jako skryté rezervy, ne? Lidé se přes tyto věci dokážou přenést. No tak, hlavu vzhůru, vždyť to snad se mnou nebude tak zlé… Člověku je stydno naslouchat tomu hlasu, ale zdá se, že je přece jen trošku k něčemu dobrý. Jenže v tu chvíli mě bodne palčivá vzpomínka a všechny ty „rozumné úvahy“ se vypaří, jako když tlama kovářské výhně pohltí mravence.

Vzápětí upadám do tklivosti, slz a plačtivé rozteskněnosti. To mám skoro raději chvíle prudké bolesti. Ty jsou alespoň ryzí a čestné. Ale to utápění se v sebelítosti, jako když se zvíře převaluje v brlohu, to lepkavé sladké potěšení, jak si bahním v žalosti – to je mi odporné. A přece i ve chvílích, kdy se tomuto bolestínství poddávám, jsem si vědom, že takový postoj mi zkresluje představu samotné H.: dát této náladě volný průchod, mám během několika minut místo skutečné ženy panenku na hraní, nad kterou se brečí, když se rozbije. Díky Bohu mám její pravou povahu stále příliš jasně v paměti (bude ta vzpomínka pořád tak výrazná?), než aby mi něco takového mohlo projít.

Vždyť H. taková vůbec nebyla. Její mysl byla pružná, čilá a silná jako lev. Žádný cit, něha ani bolest ji nedokázaly odzbrojit. Okamžitě vycítila i nejnepatrnější závan pokrytectví či limonádového žvanění: to se její intelekt vzepřel a srazil vás na lopatky dřív, než jste stačili postřehnout, co se děje. Kolik mých prázdných bublin muselo takto splasknout! Brzy jsem se odnaučil vykládat jí nesmysly, leda čistě pro radost z toho – a je tu další palčivé bodnutí – že budu vydán všanc jejímu posměchu. Nikdy jsem si nepočínal s menší pošetilostí než v době, kdy jsem miloval H. A také mi nikdo nikdy nevyprávěl, kolik je v zármutku lenivosti. Pokud zrovna nejsem v práci – kde stroj, jak se zdá, běží skoro jako obvykle – ošklivím si sebemenší úsilí. Nejen napsat, ale dokonce i přečíst dopis je pro mne příliš namáhavé. Ba i holení! Co na tom teď záleží, zda mám tváře drsné, nebo hladké? Říkává se, že nešťastný člověk touží po rozptýlení, po něčem, co by jej vytrhlo ze zahleděnosti do sebe sama. Je to podobně naivní představa, jako že by k smrti unavený člověk toužil za studené noci po další pokrývce. Kdepak, to raději zůstane ležet a bude se třást zimou, než aby vstal a došel si pro něco na přikrytí. Dnes chápu, proč osamělí lidé ztrácejí zájem o slušný zevnějšek a nakonec se stávají špinavými a odpornými.

A kde je tedy Bůh? Tohle je jeden z příznaků, které mě nejvíc zneklidňují. Když jsi šťasten, tak šťasten, že vůbec nepomyslíš na to, že bys jej mohl potřebovat, když jsi natolik pohlcen svým štěstím, že promluví-li Bůh k tvému srdci, jsi dokonce v pokušení odbýt jej slovy: „Proč mě vyrušuješ?“, tehdy, pokud se přece jen nad sebou zamyslíš a obrátíš se k němu s vděčností a chválou, přijme tě (alespoň to tak vypadá) s otevřenou náručí. Ale zkus k němu jít, když jej zoufale potřebuješ, když už si nevíš žádné rady: Co najdeš? Dveře, které se ti zabouchly před nosem. A k tomu ještě zevnitř zaslechneš, jak zapadla závora. Na dva západy. A potom ticho… Můžeš rovnou udělat čelem vzad. Čím déle budeš čekat, tím bude to ticho výmluvnější. Žádná světla v oknech. Jako by ten dům byl prázdný. Bydlel tu vůbec někdy někdo? Kdysi to tak vypadalo… A onen pocit byl tehdy stejně silný jako ten dnešní. Co to jen může znamenat? Proč je Bůh tolik přítomen se svými příkazy v době, kdy se ti daří dobře, a proč je tak zoufale vzdálený a neochotný ti pomoci, když jsi na dně?

Pokoušel jsem se dnes odpoledne některé z těchto myšlenek sdělit C. Připomněl mi, že něco podobného se zřejmě stalo Ježíši: „Proč jsi mě opustil?“ No, vždyť já vím, ale pomůže mi to, abych to vše snáze pochopil?

Ne, nemyslím, že by mi nějak zvlášť hrozilo, že přestanu věřit v Boha. Opravdové nebezpečí vidím v tom, že si o něm začínám myslet tyto hrozné věci. Závěr, kterého se děsím, nezní: „Žádný Bůh není,“ nýbrž: „Tak takový je ten Bůh doopravdy. Přestaň už konečně sám sebe klamat.“

Naši předkové se sklonili a řekli: „Buď vůle tvá.“ Kolikrát už byl pocit zatrpklosti přehlušen čirou hrůzou a skutek lásky (ano, o skutek šlo v každém ohledu) aplikován jako narkóza, aby pacient nevnímal operaci?

Je ovšem náramně snadné říci, že když nám Bůh v době naší nejvyšší nouze připadá vzdálený, je tomu tak proto, že je vzdálen skutečně – že totiž neexistuje. Ale proč se nám tedy zdá tak blízký tehdy, když – abych to řekl na rovinu – o něj nestojíme?

Přece však musím uvést jeden poznatek, za který vděčím manželství. Už si nikdy nebudu myslet, že náboženství je výplodem našeho podvědomí a zoufalých tužeb a že je náhražkou za pohlavní život. Během těch pár let jsme s H. prožívali přímo hostinu lásky. Lásku ve všech jejích podobách – vážně slavnostní i veselou, romantickou i realistickou, někdy dramatickou jako rachot hromu, jindy tak pohodlně domáckou a neokázalou, jako když vklouzneš do svých zamilovaných pohodlných pantofli. Ani ten nejzastrčenější kouteček srdce či těla přitom nepřišel zkrátka. Kdyby byla pravda to, že Bůh je náhražkou za lásku, byli bychom o něj možná ztratili veškerý zájem. Kdo by stál o kopii, jestliže má originál? Jenže tak to právě není. Oba jsme věděli, že potřebujeme ještě něco víc než pouze jeden druhého – že jde o něco naprosto jiného, o zcela odlišnou potřebu. To byste právě tak mohli říci, že když lidé, kteří se mají rádi, mají jeden druhého, nebudou nikdy potřebovat číst, jíst – nebo třeba dýchat.

Když před lety zemřel jeden můj přítel, měl jsem po nějakou dobu velice živý pocit, že docela určitě žije dál – dokonce ještě skutečněji než předtím. Zoufale jsem prosil o to, aby se mi po smrti H. dostalo aspoň setiny takové jistoty. Jenže odpověď nepřišla… Jenom ty zavřené dveře, železná opona, vzduchoprázdno – zkrátka absolutní nic. „Kdo prosí, nedostává.“ Byl jsem pošetilý, že jsem o to prosil. Teď – i kdyby to ujištění přišlo – už bych mu zcela jistě nevěřil. Byl bych nucen je považovat za jakousi autohypnózu, kterou jsem si sám vyvolal svými modlitbami.

V každém případě se musím držet v dostatečné vzdálenosti od spiritistů. Slíbil jsem to H. Ona o těchto kruzích už něco věděla.

Dodržet slib daný mrtvému – nebo ostatně komukoli jinému – je jistě dobré. Jenže zjišťuji, že „úcta k přáním nebožtíkovým“ znamená past. Zrovna včera večer jsem se přistihl, že jsem plácl nějakou hloupost a hned vzápětí mě napadlo: „Toto by se H. nelíbilo.“ Není to totiž čestné vůči ostatním. Takto bych mohl z hesla o tom, „co by se H. nelíbilo“, snadno učinit nástroj domácí tyranie: domněle „její“ normy a požadavky by se stávaly stále průhlednějším pláštíkem pro mé vlastní.

S dětmi o ní mluvit nemohu. Kdykoli se o to pokusím, neobjeví se jim ve tváři zármutek, láska, hrůza nebo soucit, nýbrž to nejhorší, co charakterizuje člověka, který vám rozhodně nemůže být průvodcem v těžkostech, totiž rozpaky. Jejich výraz v tu chvíli vypadá tak, jako bych se dopustil něčeho nepatřičného. Netrpělivě čekají, kdy s tím přestanu. Po smrti mé maminky to se mnou bylo zrovna tak. Nemám jim co vyčítat. Vždyť jsem se tehdy při tatínkových zmínkách choval podobně. Kluci už jsou zkrátka takoví.

Někdy si myslím, že ostych – takový ten neohrabaný, bezdůvodný ostych – je mnohem horší překážkou dobrých skutků a prostého štěstí než kterákoli z našich neřestí. A zdaleka ne jenom v chlapeckém věku. Nemají snad chlapci nakonec pravdu? Co by si vlastně sama H. myslela o tom hrozném zápisníčku, ke kterému se pořád vracím? Nejsou tyto poznámky morbidní? Kdysi jsem někde četl: „Bolely mě zuby, ležel jsem celou noc a nezamhouřil oka. A pořád jsem musel myslet na to, že mě bolí zuby a že nemohu usnout.“ Přesně toto platí o životě. Ke každému neštěstí patří, abych tak řekl, jeho stín nebo odraz: totiž to, že nejenom prožíváte bolest, ale že neustále musíte myslet na to, že ji prožíváte. Nejenže je každý den plný smutku, nejenže se zdá být bez konce, ještě k tomu musím dennodenně myslet na to, že prožívám každý den v zármutku. Nepřilévám nakonec těmito svými poznámkami olej do ohně svého zoufalství?

Nevede to jen k tomu, že myšlenky ještě monotónněji krouží kolem jednoho předmětu, jako když slepý kůň otáčí mlýnským žernovem? Jenže co mám tedy dělat? Potřebuji nějakou drogu – a čtení mi ji teď neposkytuje, alespoň ne dost silnou. Tak nějak si myslím, že když to všechno napíši (všechno? – ne, jen asi jednu myšlenku ze sta), trochu se z toho dostanu. Takto si to aspoň zdůvodňuji před H. Avšak vsadím deset proti jedné, že by v mé obhajobě určitě objevila nějakou mezeru.

Nejde však jenom o chlapce. Má tragédie s sebou nese navíc ještě to, že podobné rozpaky vidím na každém, koho potkám. V práci, v klubu, na ulici. Pozoruji lidi, když se ke mně přibližují, a pokouším se nahlédnout do jejich mysli. Tak co, začnou o tom, nebo ne? Obojí by se mě dotklo stejně nepříjemně. Někteří před tím prostě utečou: takový R. se mi vyhýbal asi týden. Nejlepší jsou ovšem dobře vychovaní mladí muži, skoro ještě chlapci. Přistupují ke mně, jako bych byl zubař; pořádně zrudnou, vysloví mi soustrast, načež se vytratí k výčepnímu pultu, jak nejrychleji jim to jejich slušné chování dovolí. Možná by se lidé, kteří utrpěli nějakou ztrátu, měli zavírat do zvláštních rezervací, jako se to dělá s malomocnými.

Některým lidem působím ještě něco horšího než rozpaky. Znamenám pro ně předzvěst smrti. Kdykoli potkám nějakou šťastnou mladou dvojici, pokaždé cítím, jak si oba myslí: „Někdo z nás dvou dopadne jednou tak jako teď on.“

Zpočátku jsem se velice bál navštěvovat místa, kde jsme spolu s H. bývali šťastni. Třeba naši oblíbenou hospůdku nebo les, kam jsme chodívali na procházku. Ale pak jsem se náhle rozhodl, že tam chodit budu. Bylo to, jako když pilota, který měl nehodu, posadí zase co nejdřív do letadla. H. mi na těch místech neschází o nic bolestněji, než mi chybí kdekoli jinde. S místem to nemá nic společného. Domnívám se, že kdyby někomu předepsali přísnou neslanou dietu, nepostrádal by sůl v jídle víc než v kterémkoli jiném. Všechno jídlo by se změnilo: snídaně, oběd i večeře. S její ztrátou je to podobné. Celý život se v každém ohledu proměnil. Její nepřítomnost se rozprostřela všude a po všem, jako se obloha klene nad celým světem.

Ale ne, toto není tak docela přesné. Je jedno místo, kam si její nepřítomnost chodí ke mně domů – a přitom jde o místo, kterému se absolutně nemohu vyhnout. Mám na mysli své tělo. Když to tělo ještě bývalo tělem muže, který miloval H., mělo naprosto jiný význam. Teď je jako prázdný dům. Jenže pozor – abych se neklamal: při sebemenší myšlence, že s tímto mým tělem není něco v pořádku, by pro mě opět nabylo důležitosti, a to velice rychle.

Rakovina, rakovina a zase rakovina. Maminka, tatínek, manželka. To jsem zvědav, kdo je na řadě teď…

A přitom sama H., když umírala a dobře znala příčinu, říkala, že se toho už nebojí tolik jako dřív. Když přišla skutečnost, jako by jméno a představa ztratily svou hrozivost. A tím se dostávám k bodu, který jsem pochopil hodně zblízka. Je velice důležitý. Nikdy se nesetkáváme s Rakovinou, Válkou, Neštěstím (nebo naopak Štěstím). Setkáváme se jenom s jednotlivými hodinami nebo okamžiky, tak jak přicházejí. A všechny mají svá nahoře i svá dole.

V našich nejlepších obdobích se najde mnoho zlých okamžiků a naopak prožijeme i za těch nejhorších časů mnoho dobrých chvil. Ta „věc sama o sobě“ nás nikdy nezasáhne naplno. Ale to je zase nesprávné pojmenování. Vždyť ta „věc sama o sobě“ jsou jednoduše všechna ta nahoře a dole; ostatek je pouhé jméno nebo představa.

Je to až neuvěřitelné, kolik štěstí a dokonce i legrace jsme spolu někdy prožívali, když už nebyla žádná naděje na záchranu. Jak dlouho jsme si spolu povídali tu poslední noc! Kolik v tom bylo klidu a posilnění!

A přece – nebyli jsme tak úplně spolu. To, že jsme „jedno tělo“, má své hranice. Nemůžeme s druhým tak úplně sdílet jeho slabost, strach nebo bolest. Třeba to, co cítíte, je zlé. Připusťme, že to může být stejně zlé jako to, co prožívá ten druhý (ačkoli kdyby to o sobě někdo prohlašoval, nevěřil bych mu), a přece to bude něco zcela jiného. Když mluvím o strachu, mám na mysli ryze živočišný strach, sebeobranu organismu před zničením, pocit, že se dusím. Že jsem myška chycená do pasti. To je nesdělitelné. Ve svém vědomí mohu prožívat s druhým soucit, avšak fyzicky už tolik ne. Do jisté míry se dokážou pocitově sjednotit těla lidí, kteří se milují. Ve chvílích společné lásky se naučí prožívat ne sice zcela totožné, ale vzájemně se doplňující, souvztažné, a zároveň třeba i protikladné pocity.

Toto jsme věděli oba. Já měl své trápení, ale nikoli to její; ona zas prožívala to své, a ne to, které tížilo mě. Věděli jsme, že konec jejího utrpení bude pro mé trápení znamenat počátek nejzoufalejšího, vrcholného stadia. Stáli jsme na křižovatce a rozcházeli se každý na jinou stranu. Ta mrazivá pravda, to hrozné řízení dopravy („Vy, paní, račte vpravo, vy, pane, vlevo“) – právě to je začátek rozdělení, jímž je smrt sama.

Právě toto odloučení, myslím, čeká všechny. Oba, H. i já, jsme si mysleli, že jsme zcela mimořádně nešťastní lidé, když se musíme takto násilně rozloučit. Ale tak to asi bude se všemi lidmi, kteří se mají rádi. Jednou mi řekla: „I kdybychom oba zemřeli ve stejném okamžiku, tak společně, jako jsme společně žili, bylo by to právě takové rozdělení jako to, kterého se děsíš!“ Samozřejmě nevěděla o nic víc než já. Byla však nablízku smrti; dostatečně blízko, aby se trefila do černého. Ráda citovala: „Osamocen do Osamění.“ Říkala, že nějak takto to vypadá. A věru je vysoce nepravděpodobné, že by tomu mohlo být jinak! To, co nás spojovalo, byl čas, prostor a tělo: telefonní dráty naší vzájemné komunikace. Odstřihneš-li jeden, odstřihneš zároveň oba. Co naděláš – může to znamenat něco jiného než konec rozhovoru?

Nevezmeme-li ovšem v úvahu, že by se dalo použít nějakých jiných komunikačních prostředků – naprosto odlišných, které by se však zapojily okamžitě a konaly tutéž službu. Ale jaký by to v takovém případě mělo smysl, přestat používat ty staré? Je snad Bůh nějaký šašek, který vám sebere mísu polévky, aby před vás vzápětí postavil jinou s přesně stejným obsahem? Takto šaškovsky si nepočíná ani sama příroda. Nikdy se v ní dvakrát za sebou neozve týž zvuk.

Je těžké mít trpělivost s lidmi, kteří říkají: „Smrt není“ nebo: „Na smrti nezáleží.“ Vždyť smrt existuje. A na všem, co existuje, záleží. A cokoli se stane, má své důsledky – a ta věc sama i její důsledky jsou čímsi nezrušitelným, takže už nelze obnovit stav, jaký byl předtím. To jako byste řekli, že nezáleží na narození. Vzhlížím k nočnímu nebi… Je snad v tom nekonečném prostoru a čase něco jistějšího než to, že i kdybych vše probádal, nikde bych nenašel její tvář, hlas a dotek? Zemřela. Je mrtvá. Je tak těžké to slovo pochopit a vštípit si je do paměti?

Nezbyla mi po ní žádná dobrá fotografie. Dokonce ani ve svých představách si nedokážu jasně vybavit její obličej – a přitom zvláštní tvář jednoho cizího člověka, kterého jsem dnes zahlédl v davu, se mi v tomto okamžiku staví před můj duševní zrak s živoucí dokonalostí. Je večer, zavírám oči… Jistě, vysvětlení je docela prosté. Tváře lidí, které nejlépe známe, jsme vídali v takové proměnlivosti, z tolika různých úhlů, pod tak rozmanitým nasvícením a s tak nesčetnými výrazy – uprostřed bdění i během spánku, v smíchu i v pláči, u jídla, za rozhovoru i ponořené do přemýšlení – že se nám všechny tyto dojmy v paměti překrývají, splývají a navzájem se ruší, takže vzniká jenom rozmazaná skvrna. Ale její hlas je dosud živý. Kdykoli si ten hlas připomenu, měním se okamžitě v uplakané děcko.

Děkujeme nakladatelství Návrat domů za svolení ke publikaci první kapitoly.