Pomáhám v hospici. Mnohdy stačí jen pohlazení

Nevypočitatelný vítr rozfoukává studený déšť. Žene ho pod deštníky, máčí lidem vlasy, kabáty i boty. Do toho všeho začíná padat mlha. V takovém nečase i tak mystické místo, jako je bazilika na Svatém Kopečku u Olomouce, vypadá nevlídně. Chmury z člověka spadnou paradoxně až za bytelnými dveřmi budovy, u níž by to málokdo čekal. A to na chodbách místního hospice. „…moje vlásky na kraťučko strihali, moje vlásky, hej, haj, na kolena padaly.“ Na hlasech, které tuhle písničku z Moravského Slovácka zpívají v jednom z pokojů v prvním patře, je znát zkušenost, vyšší věk, ale také pořádná dávka optimismu.

     „Já se skoro stydím, paní Květa má neuvěřitelný hlas,“ říká na adresu jedné z pacientek Marie Čamachová, dobrovolnice, která jako každé úterý odpoledne přijela navštívit a rozptýlit některé těžce nemocné klienty. „Však také pocházím z muzikantské rodiny,“ vysvětluje nemocná, ale přesto stále veselá Květa Kovářová. S dobrovolnicí došla až do sousedního pokoje, aby zazpívaly oblíbené písničky další pacientce. Ta už sice kvůli pokročilé demenci skoro nemluví, ale radostí se jí lesknou oči.

     „Neznáme přesně, jaké mají lidé diagnózy, ale zato víme, co mají rádi. Některým stačí jen pohlazení,“ popisuje šedesátiletá dobrovolnice. Pacientka, přikrytá barevnou peřinou, si přitáhne její ruku a hladí ji sama. Už poněkolikáté ji spontánně políbí.

     Do hospice jednou nebo dvakrát do týdne dojíždí za třiceti klienty jednadvacet dobrovolníků z Olomouce a okolí.

Jsou mezi nimi studenti, důchodci, ale i ti, kdo tuhle službu dělají ve volném čase po práci. Nikdo z nich nedostává ani korunu. Přesto si hospic nemůže na nedostatek dobrovolníků stěžovat.

     „Hospic dobrovolníky vždycky lákal víc než například domovy důchodců. V současnosti jich máme nejvíce v celé historii,“ tvrdí Martina Ležáková, sociální pracovnice, která má dobrovolníky na starosti.

     Dělat společnost pacientům jezdí hlavně ženy, mezi dobrovolníky je však i šest mužů, převážně studentů teologie. Všichni vědí, že tahle práce není jednoduchá. Hospic není zařízení, odkud většina klientů odchází domů. Dokud to nezkusí, zájemci o dobrovolnictví mnohdy dopředu netuší, zda budou schopni vyrovnávat se se smrtí svých nových přátel.

     Nároky na psychickou odolnost a vyrovnanost dobrovolníků jsou proto vysoké. „Problém je v tom, že tady neumírají jen staří lidé, ale i mnohem mladší pacienti, dokonce to bylo už i dítě. Nemůžeme přijmout každého. Zájemce o dobrovolnictví, kteří v sobě nemají některé věci dořešené, musíme odmítnout,“ doplňuje Ležáková.

     Jaromíru Sychrovou z Olomouce přivedla k dobrovolnické službě vlastní zkušenost se smrtí. „Moje maminka umírala na rakovinu v době, kdy takové zařízení jako hospic ještě neexistovalo a lidé dožívali ne zrovna v důstojných podmínkách. Když pak hospice vznikly, moc jsem jim fandila. Říkala jsem si, že nejlepší způsob, jak vyjádřit svůj názor, bude ten, že jim pomůžu,“ popisuje mladá žena, která do hospice už čtvrtým rokem dojíždí po práci.

     Její kolegyně-dobrovolnice Marie Čamachová se na tuto službu dala ve chvíli, kdy odešla do důchodu: „Završila jsem tehdy jednu životní etapu. Řekla jsem si, že když jsem celý dosavadní život věnovala rodině, sobě a práci, tak teď můžu zase pomoci někomu jinému.“ V pokoji uprostřed chodby ve druhém patře je ticho. Ovšem jen do chvíle, než Jaromíra Sychrová zaklepe na dveře. „Kde jste se tu vzala?“ ptá se bělovlasá paní, která rošťácky sedí na posteli, nohy krkolomně protažené pod bočnicí postele. „Přece jsem vás přišla navštívit jako pokaždé, paní Boženko,“ připomíná se dobrovolnice. Stařenka v tu chvíli spustí dlouhý monolog. Vzpomíná na úspěšné děti, na vnuky, kteří „všichni se narodili chytří“, na těžkou práci a nezapře ani zálibu v pěkném oblékání: „Chodí za mnou učitelé, někteří moc pěkní. Dokonce i šest policajtů tady bylo. Já myslela že hanbou shořím, měla jsem na sobě jen tenhle lajdík,“ zasměje se paní Boženka a konečky prstů poupraví svou noční košili.

     Není důležité, co z jejího vyprávění odpovídá skutečnosti, hlavní je, že se může vypovídat. A Jaromíra Sychrová umí naslouchat. Babičku jen sem tam pobídne další otázkou. Za den se v hospici vystřídají zhruba tři dobrovolníci. Někdy přijde pacienty potěšit i boloňský psík Adam. „Jedna z dobrovolnic chodí s pejskem na canisterapii. Vždy individuálně navštíví pár klientů, kteří mají zvířata rádi, a potěší je návštěvou. Pacienti pak psa hladí, chovají, dávají mu piškot nebo hází balonek,“ vysvětluje sociální pracovnice Martina Ležáková.

     Většině pacientů však stačí, když si s nimi dobrovolníci povídají, předčítají jim z knih nebo je za pěkného počasí vyvezou na terasu. „Když jsem začínala, bylo pro mě nejtěžší smířit se s tím, jak rychle u některých nemoc postupuje. Že člověk, který se mnou popíjel kávu na terase, už za týden nevstal z postele,“ vzpomíná Jaromíra Sychrová. Podle Marie Čamachové je však umírání mnohem těžší pro příbuzné: „My k nemocným lidem přeci jen nemáme tak blízký vztah, možná proto jsme jako dobrovolníci schopni dát lidem víc. Příbuzní mají pocit, že pořád musejí něco dělat. Pobízejí pacienty k jídlu, pití, snaží se nějak zasahovat. Já klientům naopak říkám, že nemusejí vůbec nic.“

     Právě ono nic je možná nejdůležitější i ve chvíli, kdy jsou dobrovolníci s pacientem v posledních chvílích života. „Většina lidí má pocit, že musí mluvit, že je to prázdné, když nikdo nic neříká. Přitom nejdůležitější je sednout si, chytit pacienta za ruku a jenom prostě být.“

     Něčemu takovému se však lidé učí až zkušeností a i většina dobrovolníků to v rolích příbuzných dělala přesně naopak. „Až dnes si uvědomuju, že když moje maminka umírala, dělala jsem všechno špatně. Tenkrát jsem byla poměrně mladá a snažila jsem se pořád před smrtí někam schovat. Nedokázala jsem se jí postavit čelem. Pořád mám takový pocit dluhu,“ přiznává Jarmila Sychrová.

     V hospici se ale o smrti moc nemluví. A když, tak z legrace. Ostatně taková je i dnešní klientka Jaromíry Sychrové, paní Boženka. V pololeže, od prsou dolů pod teplou peřinou, bloudí očima po vybíleném stropě a pochutnává si na čokoládových sušenkách. „Ty jsou dobré! Já ani nevěděla, že je tady mám. Nakonec si ani nevzpomenu, kdy mám umřít.“

Převzato: Mladá fronta Dnes, střední Morava, strana 1, 5. 12. 2009

autor: Petra Klimková