Mýlili jsme se

V systému západního zdravotnictví se konec lidského života změnil v martyrium, v němž se zbytečně utrácejí obrovské peníze a pacienti tráví své poslední dny v nepohodlí, bolesti a iluzích. Tedy přesně naopak, než si většina z nich přeje. Přibývá lidí, kteří se musejí smířit s tím, že budou muset docházet na umělou dialýzu a jejich neustálým společníkem bude kyslíkový koncentrátor nebo kardiostimulátor. Ti s menším štěstím skončí upoutaní na lůžku nebo v kómatu. Existuje pro to dokonce výmluvný termín zadržená smrt, kdy se organismus umírajícího drží ve funkčním stavu po měsíce i léta, někdy při porušeném vědomí. Obrovské úspěchy vědy a lékařské péče zrodily těžké dilema.

„Je stále obtížnější určit, kdy vlastně člověk umírá, hranice mezi životem a smrtí se stala méně ostrou,“ píše Atul Gawande, renomovaný lékař a profesor chirurgie na Harvard Medical School, v knize Nežijeme věčně, která nedávno vyšla v českém překladu. Podle jeho mínění lékaři stejně jako celá západní společnost trpí silnou úzkostí ze smrti. Jejich hlavním posláním, ke kterému jsou vedeni od začátku studia, je totiž se smrtí bojovat.

„Na lékařské fakultě jsem se naučil mnoho věcí, ale o lidské smrtelnosti nic,“ píše Gawande.„Hned v prvním semestru mě sice postavili k pitevnímu stolu, na němž leželo ztuhlé, seschlé lidské tělo, avšak to bylo pouze v rámci výuky anatomie. V našich skriptech nebylo prakticky nic o stárnutí, křehkosti lidského života či umírání; nic o tom, jak se tento proces odvíjí, jak lidé prožívají konec svého života a jak to zasahuje jejich blízké. Jako by to nebylo podstatné. Pro nás i naše profesory byla výhradním účelem našeho studia záchrana lidského života, a ne péče o jeho konec.“

Tradiční heroický postoj současné medicíny je logický a často úspěšný, zkušenosti však ukazují, že jen do určité chvíle. Pokud se záchranná léčba protáhne do závěrečné fáze smrtelné nemoci, začne místo naděje a zdraví přinášet utrpení. Mnohé studie z poslední doby ukazují, že zbytečné invazivní procedury mohou závěr života nejen zkazit, ale paradoxně také zkrátit. Rozeznat moment, kdy je třeba přestat a přijmout fakt blížící se smrti, je dnes pro pacienty i lékaře velmi obtížný úkol. Naléhavou otázkou, která dnes proto ožívá, nezní jen jak člověka zbavit chronických nemocí, ale také jak najít smysluplnou a důstojnou podobu konce života. A právě o tom vypráví Gawandeho kniha.

Od kultury přežití ke kultuře důstojného života

Atul Gawande není jen renomovaný lékař, ale také poutavý vypravěč. Přirozeně střídá osobní a odbornou rovinu, každou teoretickou tezi dokládá příběhem svých pacientů. Nikdy je však neuvádí jen jako anonymní nositele zajímavé kazuistiky. Ke každému z nich jej poutá vztah nebo přinejmenším silný osobní zájem. Chápe, že aby se mohl dobře rozhodnout o jejich léčbě, musí znát nejen původ jejich nemoci, ale také jejich životní postoje a zkušenosti a nechat je o léčbě spolurozhodovat. Jednotliví pacienti tu tak nevystupují jako zástupci diagnóz, ale skutečné literární postavy, které Gawande sleduje od první diagnózy do jejich smrti. Přibližuje jejich povahu, pochybnosti, to jak se v důsledku nemoci mění jejich priority a přání, jak se s blížícím koncem vyrovnávají nebo trápí.

Příkladem může být příběh jeho otce, chirurga, který zemřel na rakovinu míchy. Atul Gawande vypráví, jak těžké bylo pro jeho otce ocitnout se v roli pacienta a jak těžké bylo pro něj jako pro syna a zároveň lékaře provázet jej jeho chorobou. Vybíral s ním lékaře, diskutoval o pravděpodobnosti, s jakou by se dal nádor úspěšně operovat, v kritické chvíli musel dokonce rozhodnout, zda v této operaci pokračovat, nebo nechat otce přirozeně zemřít. Velmi dobře tedy rozumí jak složité pozici lékařů, tak příbuzných i samotných pacientů.

Poutavě a srozumitelně vysvětluje, jak se medicína za posledních pár desetiletí změnila, a to od absolutního důrazu na techniku a dovednost směrem k umění rozhovoru, empatickému vhledu do pacientových přání a postojů. Od kultury přežití ke kultuře důstojného a kvalitního života. Jeho kniha není spisem o lékařské etice, ani pouhým souborem příběhů, kombinuje smysluplně a poutavě obě roviny. Obdivuhodné je, že o umírání nevypráví černobíle, jak je tomu někdy ve starších brožurách a textech hospiců, v nichž se smrt často představuje především jako možnost smíření a osobního růstu. To je samozřejmě pravda a Gawande to nijak nepopírá, dokáže ale intimně popsat i své pochybnosti a bezradnost, okamžiky, kdy je umírání ošklivé a smíření není možné, nebo se prostě nepodařilo.

Některé reálie a dostupnost zdravotní péče, které v knize popisuje, se sice týká amerického prostředí, ale v principu se jeho kniha především skrze konkrétní lidské osudy dotýká těsně každého znás.
„Být smrtelný znamená zápolit s biologickými omezeními, s nastavením genů, buněk, masa a kostí. Lékařská věda dala nám lidem nezměrnou moc tyto hranice rozšiřovat, a potenciál této moci byl hlavním důvodem toho, proč jsem se stal lékařem. Jenže pak jsem opakovaně viděl, jaké škody medicína páchá, nedokáže-li uznat, že i její moc je a vždy bude omezená. Mýlili jsme se ve své představě o smyslu medicíny. Mysleli jsme si, že naší prací je zajišťovat zdraví a přežití. Ale naše poslání je mnohem širší. Naší povinností je starat se o dobrý život. A dobrý život vychází z toho, proč si člověk přeje žít,“ píše Gawande.

Atul Gawande: Nežijeme věčně. Přeložila Bronislava Bartoňová. Dokořán, 2016.