Město, kde se naučili mluvit o smrti

Drby jiné kategorie

Kdo ztratil práci, kdo se rozvádí, co se stalo v místní škole, to jsou běžné sousedské rozpravy na rohu ulice. V La Crosse k tomu musíme přidat ještě jedno téma — kdo chce jak umřít. Mluvit o smrti nevyvolává v La Crosse trapné ticho ani strach. 96% místních lidí, kteří zemřou, má totiž vyplněná dříve vyslovená přání, což znamená, že s někým o konci svého života otevřeně mluvili. 96% je neuvěřitelné číslo nejen ve srovnání s naším v podstatě nulovým průměrem, ale i americkými třiceti procenty. Místní lidé umí mluvit o smrti. Novinářka rádia NPR Chana Joffe-Walt město navštívila, aby zjistila, jak se to stalo. Převyprávíme vám její rozhlasový dokument.

Byly to trýznivé rozhovory

Je to příběh ze soudku „jak jeden člověk může změnit svět“. Bud Hammes bude moci jednou odejít do důchodu s pocitem dobře odvedené práce. Díky jeho úsilí má většina lidí v La Crosse šanci zemřít podle svých představ. Bud Hammes pracuje jako lékařský etik v místní nemocnici Gunderson Health Systems. Jedním z jeho úkolů je být nablízku rodinným příslušníkům těžce nemocných pacientů, kteří o sobě nemohou rozhodovat. Pomáhá rodinám určit, jaké by měly být další kroky v léčbě. Podle Buda to pokaždé byly trýznivé rozhovory. „Co myslíš, že by si máma přála? Nevím. Neříkal ti táta někdy, co by chtěl? V rodinách panovalo velké duševní utrpení. Bylo cítit v celé místnosti. Na těchto rozhovorech bylo nejhorší, že se většinou týkaly lidí, kteří byli nemocní už léta. Proč o tom nemluvili dřív?“ zamýšlí se Hammes.

Rozhodl se proto vyškolit zdravotní sestry, aby se pacientů ptaly s časovým předstihem, jestli si chtějí vyplnit dříve vyslovená přání a co to znamená. Změna nepřišla ze dne na den, ale myšlenka se ujala a to, co je ve většině společností tabu, se v La Crosse stalo součástí běžných rozhovorů.

Návštěva v hospici

Chana Joffe-Walt byla u toho, když zdravotní sestra z místní nemocnice, Laura Weedman, navštívila v hospici Glena Mullencampa, aby mu pomohla dříve vyslovená přání sepsat. Glenovi je 81 let, má rakovinu prostaty, která se mu rozšířila do kostí. Glen sedí ve svém oblíbeném křesle, okolo pobíhá jeho žena Jenny a ukazuje Lauře fotky jejich dvaceti sedmi vnoučat. Laura zkušeně pobízí Jenny, aby si sedla vedle Glena a mohli se pustit se do konverzace, které se Jenny podle všeho brání.

Zdravotní sestra LAURA: Víte, u lidí, kteří trpí dlouhodobou chorobu jako vy, někdy můžou nastat komplikace.

Novinářka CHANA: Glenova manželka Jenny se houpe na okraji židle s hlavou odvrácenou od Glena a Laury. Oči má upřené na okno. Zdravotní sestra Laura začíná vyplňovat dotazník.

Zdravotní sestra LAURA: Tak Glene, říká. Kdyby se rakovina rozšířila a dostal by ses do stádia, kdy by léčba mohla tvůj život ještě o několik měsíců prodloužit, i když její vedlejší účinky jsou dost závažné, chtěl bys, aby se všechno vyzkoušelo, nebo bys řekl ne, dost?

GLEN: Dost.

Zdravotní sestra LAURA: Dobře. Kdyby ti rakovina způsobila nějakou velmi závažnou komplikaci, kterou bys pravděpodobně mohl přežít, ale pak už bys asi nemohl chodit nebo možná mluvit – co bys chtěl, aby se dělo? Aby lékaři dělali všechno, co je v jejich silách, nebo bys řekl ne, dost?

GLEN: Řekl bych ne, dost.

Glen s Laurou se postupně dostanou až nakonec seznamu. Glenův plán pro zbytek jeho života vypadá ve stručnosti takto — žádné přístroje, žádná umělá výživa, žádný ventilátor, žádná resuscitace. Na všechny otázky Glen odpověděl “ne, dost”.

Přidaná hodnota

I když hlavním cílem snahy Buda Hammese bylo ulevit rodinám těžce nemocných pacientů při rozhodování o životě jejich blízkých, ředitel nemocnice Jeff Thomson nezastírá, že jim současná situace přináší ještě jednu přidanou hodnotu. V porovnání zdravotnických výdajů v 306 regionech, si La Crosse vede nejlépe ze všech. Většina lidí si totiž stejně jako Glen Mullencamp nepřeje udržovat za každou cenu při životě, což ve svém důsledku vede k omezení výdajů na jinak finančně náročnou léčbu těžce nemocných lidí. „Ukazuje se, že když necháte pacienty, aby si vybrali a řídili léčbu sami, často zvolí cestu, která je daleko méně nákladná, než kdybychom museli hádat, co si přejí,” vysvětluje Thomson.

Naučíme vás, jak na to

Institut dříve vyslovených přání je součástí i našeho právního řádu. Umožňuje nám vyjádřit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí v době, kdy nejsme schopni mluvit či o sobě zodpovědně rozhodovat. Cesta domů v následujících měsících pořádá několik kurzů pro veřejnost, kde vás naučíme, jak na to.