Když má někdo něčeho nadbytek, měl by se o to dělit

Jak začala vaše spolupráce s Cestou domů?

Markéta Pravdová: Já jsem se k Cestě domů dostala přes charitativní aukci uměleckých děl. Tehdy jsem se dozvěděla, co je Cesta domů, a začala jsem se o ni více zajímat. A v té době zrovna přišel Honza (Šafránek) s tím, že ve fundraisingu Cesty domů začala pracovat žena jeho dobrého kamaráda…

Jan Šafránek: Ano, tak se to propojilo.

Markéta Pravdová: Nejdříve jsme byli požádáni, zda bychom pomohli s administrativou veřejných zakázek.

Jan Šafránek: To byl začátek, hned pak nás Cesta domů poprosila o komplexní poradenství. V té době jsme zrovna mluvili o tom, že bychom chtěli mít několik stálých partnerů, kterým bychom poskytovali poradenství, nechtěli jsme dary tříštit. Díky mé předchozí aktivitě jsme už poskytovali pro bono poradenství Městským divadlům pražským, to stále poskytujeme, v podobném aranžmá jako Cestě domů. Během týdne jsme se s našimi partnery v kanceláři dohodli, že jsme připraveni pro Cestu domů coby našeho druhého největšího pro bono klienta pracovat. Bylo to rychlé.

Hrálo kromě osobního doporučení roli ještě něco jiného? Míst, kde je potřeba pomáhat, je mnoho…

Markéta Pravdová: Problematika stáří, včetně umírání, se mě osobně hodně dotýká. Myslím, že jak je společnost na jednu stranu velmi vyspělá, tak stáří je nedůstojné, podmínky v domovech důchodců jsou strašné a společnost ani rodiny nevědí, co s tím. Dobře to znám ze své zkušenosti a nelíbí se mi to. Oceňuji aktivity organizací typu Cesta domů nebo Sue Ryder, které s tím chtějí něco dělat a můžou inspirovat ostatní anebo celou společnost. A přijde mi, že je hodně nadací podporujících děti, pro toto téma není až takový problém sehnat dárce – což je v pořádku. I my spolupracujeme s organizací, která podporuje finanční gramotnost dětí v dětských domovech a pomáhá jim, aby si po opuštění zařízení našli práci, dokázali se o sebe postarat.

Jan Šafránek: Myslím, že by se lidé měli starat o sebe, o své nejbližší okolí, o své blízké; je pro mě důležité pomáhat někomu lokálně, abych si mohl zkontrolovat, zda ta věc funguje a zda je energie, kterou do toho dám, smysluplně využívaná. Vždy jsem se snažil pomáhat v Čechách, ideálně v Praze a okolí. Maminka, která pracuje v sociálních službách, mi dříve vytipovávala konkrétní rodiny, kterým jsem pak pomohl.

Také myslím, že záchranná síť pro děti a zvířata v nouzi je relativně slušná, a že bychom měli budovat záchrannou síť pro lidi, kteří jsou staří. A taky pro ty, kteří jsou vyčlenění, což je hrozně „nesexy“, na to se peníze shání velmi těžko. Na staré lidi se ještě shání relativně dobře, to si každý umí představit, ale na skupiny osob, které jsou sociálně pod hranicí, se téměř nemůže dostat, protože to nikoho nezajímá. Smrt můžeme vytěsnit, ale vždy se s ní nějak setkáme, potkává nás dnes a denně; se sociální frustrací a totální chudobou se z nás setká málokdo, to vždy raději zavřeme oči.

Záběr služeb, které Cestě domů poskytujete, je velmi široký. Jste v podstatě součástí denního provozu organizace. Co pro vás tato práce obnáší?

Markéta Pravdová: Jsou to pro nás profesionální výzvy, doufáme, že to zvládáme dobře. (úsměv) Samotná daňová problematika je někdy nejasná, a když do toho ještě přijde prvek neziskového sektoru, může být poměrně složité se v tom nějakým způsobem zorientovat a poradit. Okruhů je několik – jsou to daně, v poslední době narůstá problematika poskytování zdravotní péče a sociálních služeb z hlediska právního i daňového, problematika ochrany osobních údajů a registrovali jsme ochranné známky. Poté problematika svěřeneckého fondu nebo právnické osoby, která zaštiťuje mobilní hospice.

Jan Šafránek: Je toho hodně, práce jde v zásadě mimo mě, soustředí se spíš u Markéty a u jejích kolegyň; já osobně pro Cestu domů řeším jeden velký odkaz ze závěti. S odkazem se jinak v praxi téměř nesetkáváme, takže jsme se to museli do jisté míry naučit.

Markéta Pravdová: A nebyli jsme sami, bylo to nové i pro banky…

Jan Šafránek: Přesně tak. S institucemi, se kterými jste normálně v kontaktu na byznysové bázi, najednou jednáte za neziskovou organizaci a je vidět, že jejich jednání je trochu jiné než v klasickém byznysu. To je moc zajímavé. Je v tom dědické právo, nemovitosti, finanční produkty; je to velmi zajímavé. Záběr je široký.

S Městskými divadly pražskými spolupracujete už jak dlouho?

Jan Šafránek: Poskytoval jsem jim poradenství, ještě když jsem byl samostatný advokát, to je minimálně 10 let. V okamžiku, kdy jsem se stal partnerem kanceláře, což je asi 8 let, působí bnt jako jeden z hlavních dvou partnerů Městských divadel pražských.

Člověk by měl spíše dělat a mlčet, nedevalvovat pomoc.

Loni na podzim jste získali za spolupráci s Cestou domů ocenění Pro bono & CSR 2017 udělované vydavatelstvím Economia. Čtyři oceněné vybírala odborná porota v čele s ministrem spravedlnosti, předsedou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a zástupci notářů, státních zástupců či podnikových právníků. Co pro vás ocenění znamená?

Markéta Pravdová: Byli jsme překvapení, nečekali jsme to.

Jan Šafránek: To je pravda.

Markéta Pravdová: V první fázi přišla velká radost, vnímali jsme to jako ocenění naší práce i jako signál pro naše kolegy, ocenění jejich práce. Může to nakopnout i jiné firmy našeho typu, aby si našly někoho, komu budou pomáhat. Byli jsme za to opravdu rádi. Na druhé straně jsem měla trochu strach, abychom se nechlubili cizím peřím – Cesta domů má své postavení, je to respektovaná organizace, nechci, abychom na ní budovali své PR.

Jan Šafránek: Já jsem tyto obavy neměl, naši práci ocenil někdo jiný. Ale je pravda, že kdykoli to chceme někde uvést, mám s tím také problém, raději bych o tom mlčel, říkal to jen mezi řečí – pomáhám celý život a chci pomáhat dál. Když má někdo něčeho nadbytek, měl by se o to dělit, na tom je postavená naše evropská civilizace. Člověk by měl spíše dělat a mlčet, nedevalvovat pomoc.

Jste součástí mezinárodní sítě advokátních kanceláří. Jsou takové dobročinné aktivity běžné i u poboček v ostatních zemích?

Markéta Pravdová: Spolu se Slovenskem a Maďarskem jsme tři největší pobočky. Ostatní pobočky jsou výrazně menší, třeba v Pobaltí mají jen kolem 5 zaměstnanců; taková malá pobočka nemůže poskytovat darem poradenství ve stejném rozsahu jako my.

Jan Šafránek: Nejbližší je nám Slovensko, tamní pobočka má kolem 25 lidí. Nemají subjekt, se kterým by dlouhodobě spolupracovali, ale dělají pro neziskový sektor dlouhodobé projekty, které nabízí Nadace Pontis, organizující poradenství a vzdělávání pro neziskový sektor. Kolegové se podílejí na virtuální poradně pro neziskové organizace pro obor pracovního práva, jeden z kolegů z Bratislavy poskytuje právní poradenství organizaci, která sdružuje bezdomovce, a každý rok mají kolegové několik vzdělávacích bloků pro neziskové organizace, kde jim dávají právní minimum, aby organizace zvládly grantovou nebo i jinou administrativu. A ad hoc pracují pro vyloučené skupiny osob – nejčastěji pro romské děti v Bratislavě, v jedné čtvrti tam pořádají akce pro děti.

Kolik členů vaší kanceláře je do práce pro Cestu domů zapojeno? Přistupují k práci pro Cestu domů jinak než k práci pro běžné klienty?

Markéta Pravdová: Záběr je široký – od daní přes pracovní právo, zdravotnické právo, pohledávky, ochranné známky, již dříve uvedený odkaz. Pracuje na tom polovina našeho týmu.

Jan Šafránek: Pro bono služby poskytujeme jako kancelář, pracovníci ji mají jako běžnou placenou aktivitu – aby ji neupozaďovali, dávali tomu stejnou důležitost jako ostatním zakázkám pro klienty.

Markéta Pravdová: Kolegyně mi řekla na slavnostním večeru, kde jsme byli oceněni, že když do naší kanceláře nastupovala, ani nevěděla, že pro Cestu domů pracujeme. Teď po ocenění to lidé vnímají, i na pohovorech říkají, že oceňují, že pracujeme pro Cestu domů.

Jste s Cestou domů jako partnerem v neziskové oblasti spokojeni?

Markéta Pravdová: Líbí se mi, že Cesta domů dělá spoustu akcí, kde jsem mohla poznat velkou část týmu – společenské akce, snídaně, koncerty. Je dobré, když člověk pozná spolupracovníky, které zná z e-mailu. Pro mě bylo velmi obohacující, když jsem byla ověřovat podpis u jedné vaší klientky v domácnosti; člověk vidí, jak to v konkrétní domácnosti vypadá, jaké mají starosti, jak moc vašim klientům pomáháte a jak to oceňují.

Jan Šafránek: Je pro nás důležité, aby nám partner naslouchal, za poskytnutou službu poděkoval a poskytnul zpětnou vazbu. Cesta domů se o nás velmi stará, vnímáme, že si spolupráce váží. A děláme tam s lidmi, kteří jsou sympatičtí. (úsměv)

Markéta Pravdová: Z mého pohledu je to stejné, ta problematika přitahuje určitou skupinu lidí a je fajn s nimi pracovat. A téma je nám blízké, čím dál tím víc…

Myslíte, že je o dobročinnost v České republice zájem?

Markéta Pravdová: Myslím, že by lidé rádi něco podpořili, ale mají předsudek, že to musí být velká částka, aby to dávalo smysl. Jako daňový poradce při zpracovávání daňových přiznání vidím, že lidé dávají dary velmi málo; přijde jim, že dát dar tisíc nebo pět tisíc korun nemá smysl. Vím, že i Cesta domů stojí na drobných dárcích, kteří dávají pravidelně; můžete se na ně spolehnout, jsou oporou pro neziskovky, na rozdíl od velkých finančních partnerů. Myslím, že tyto principy je nutno lidem vysvětlit.

Jan Šafránek: Obecný problém naší společnosti je, že je málo dobrovolníků, není zde občanská společnost. Západní státy jsou postavené na tom, že funguje občanská společnost. Je třeba si uvědomit, že se věci neudělají samy, má se začít v malém, každá koruna je dobrá. Spolky jsou tu stále v nedbalkách, jsme vůči nim nedůvěřiví, to se musí změnit.