Hloupí mluví jen o eutanazii

Slyšel jsem, že Švýcarsko zvažuje zákaz eutanazie formou asistované sebevraždy. V padesátých letech minulého století papež Pius XII. definoval život jako schopnost komunikovat s okolím a s Bohem. V té době progresivní církev tak ponechává rozhodnutí ukončit léčbu plně na lékaři a umožňuje tak mezi jiným rozvoj transplantační medicíny. Logickým vyústěním této definice byla totiž definice smrti jako smrti mozku. Smrt mozku je dnes jediná situace, kdy je lékař oprávněn ukončit léčbu. U nás jinou možnost nemá. Naštěstí. Osobně eutanazii nepovažuji za problém medicínský a je to jen hloupost nás lékařů, že se do diskusí necháme opakovaně vtáhnout. Eutanazie je problém filozofický, právní a politický, medicína s ním má společné jen to, že se stará o přesný opak, o udržení života.

Mnohdy je hranice mezi životem a smrtí (mozku) skoro setřená, nemocný s těžkou poruchou vědomí, bez reakce na okolí nebo nemocný v tzv. bdělém bezvědomí může být léta efektivně mrtev, aniž by splňoval kritéria smrti mozku. Je-li v takových případech prognóza zcela beznadějná, lze se uchýlit k takzvané bazální léčbě, nenasazovat další a další řady antibiotik, nepodporovat krevní oběh vyššími a vyššími dávkami léků.

Tohle však nemá s eutanazií nic společného. Pokud již bychom chtěli eutanazii znovu diskutovat, mělo by to být o celém komplexu umírání. U nás se eutanazie vždy chopí některý politik či strana a diskusi omezí na vlastní eutanazii, která je mediálně zajímavá. Prosté umírání, bez krve, zprávy neudělá.

Eutanazie je aktivní ukončení života nezúčastněnou osobou na žádost toho, kdo chce život ukončit. Předpokladem je, že ten, kdo chce, aby jeho život byl ukončen, je v plné duševní kondici, schopen sám o sobě rozhodovat. Koncept nepochybně lákavý a atraktivní -alespoň pro toho, kdo již nechce dále žít. Důvodem touhy po ukončení života může být neztišitelná bolest, těžké postižení, neléčitelná nemoc.

Dnes však máme možnosti, jak tlumit bolest, léky, které otupí úzkost, antidepresiva. A zaručit důstojné umírání je víceméně společenská záležitost. Jen proto, že lékaři mají nástroje k ukončení života, se jaksi automaticky předpokládá, že to bude právě lékař, kdo bude eutanazii provádět. Ale je přece mnoho jiných povolání, které mají nástroje k ukončení života. Kupříkladu řezníci, veterináři, vojáci, kati. Není vyloučeno, že jejich metodika by byla šetrnější. Tak ať se problému ujmou. Nemají omezení daná Hippokratovou přísahou. A přesto by to v jejich rukou bylo přinejlepším zabití, spíše však vražda. Osobně si nedovedu představit lékaře, který by eutanazii provedl.

Euroatlantická civilizace vzešlá z evropských tradic a historie považuje lidský život za nejcennější hodnotu. Nemáme trest smrti, proč bychom měli uzákonit eutanazii? Máme i svobodu rozhodování, sebevražda není trestná. Švýcarsko nyní zvažuje zákaz eutanazie. A v Holandsku je případů stále méně. Zdá se, že nějak podvědomě cítíme, že s eutanazií není něco v pořádku. Až tedy zase nějaký politik nebo strana, v rámci zviditelnění, otevře eutanazii jako problém hodný diskuse a ukázku pokroku společnosti, nechme to být. Ono to přejde.

Převzato z Lidových novin, 28. 11. 2009, (Orientace) str. 25 (také: lidovky.cz); autor je přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha.