Zemřela mi švagrová až po delším čase po její smrti si najedou plně uvědomuji, že už není, nebude. Nedokážu to pochopit, tak se člověk ztratí..
Dobrý den,
prvního února mi zemřela švagrová (43 let, Ewinguv sarkom), zustal po ni 3-lety syn. Mluvila jsem s ní ještě asi 3 týdny před její smrtí. Umírání si nepřipouštěla, pořád doufala v možné zlepšení další léčbou. Trochu jsme se ten den vlastně sblížíly, protože naše vztahy do té doby byly chladné. Vykládala jsem ji o svém úmyslu založit rozárium a obchod s růžemi. Nabízela se mi s pomocí v rámci svých možností, líbilo se jí to..
Potom šlo všechno najednou velmi rychle. O víkendu vstávala z postele jen když šla na záchod, v neděli v noci dostala záchvat, nechali ji odvézt sanitkou do nemocnice, kde k ránu zemřela.
Skoro celý měsíc jsem byla celkem v klidu a spíš povzbuyovala ostatní. Brala jsem to tak, že jsem k ní nechovala žádné city, tak mě ani její smrt nerozhodila. Ale najednou to na mě padlo, jsem lítostivá, často brečím, přehrávám si poslední náš rozhovor, vybavuju si ji jak vypadala a jaký měla hlas...potom dojdu do bodu, že najednou není. Nedokážu to pochopit, kam se ten člověk vlastně ztratí, co se s ním děje...jímá mě v ten moment hrůza...jako bych stála na okraji nekonečného černého vesmíru a nebyla schopna pochopit a děsila se jeho nekonečna. Já vím, je tady nějaká urna s popelem. To je zbytek po těle, to chápu. Ale nejsem věřící ani v Boha ani v posmrtné životy. Nedokážu pochopit kde je ten její hlas, její myšlenky a děsí mě to až se mi dělá mdlo. nemohu na to myslet často, protože žádné řešení nebo vysvětlení asi neexistuje a musím doma nějak fungovat.
Z Vašeho dopisu je znát, jak jste zaskočená skutečností smrti. Je možné, že je to poprvé ve Vašem životě, kdy jste stála někomu, kdo umírá, tak blízko.
Vážená paní Hano,
na jednu stranu je pochopitelné, že předčasná nemoc a smrt, navíc mladé matky malého dítěte, je tragická a těžko přijatelná ztráta v rodině. Na druhé straně stojí téma smrti samotné – a v každé takové intenzivní zkušenosti se smrtí někoho v našem okolí si člověk uvědomuje i fakt své vlastní smrtelnosti a tím bývá často zaskočen. I když o smrti víme, teprve když se nás dotkne právě v takových okamžicích, cítíme její přítomnost a jsme často vyděšeni.
I když – jak píšete – jste neměla se svou švagrovou nejvřelejší vztahy, byla jste blízko jejího konce a viděla, co se s člověkem v takové chvíli děje. Ty chvíle se Vám zapsaly do paměti, vybavujete si je, pamatujete její hlas, její myšlenky, přání – a je těžké najednou pochopit a přijmout, že to všechno už tu není. Jistě se Vás musela dotýkat i její bolest, úzkost a strach – i kdyby o nich ve svém popírání nemluvila. Popření je obranný mechanismus – zřejmě by bylo příliš těžké naplno prožívat a sdílet s blízkými vědomí blížícího se konce života.
Je možné, že jste si podobné otázky ještě nekladla - často to tak v dnešní době je – že člověk žije, jako by smrt neexistovala nebo se jeho alespoň netýkala – pak nemá „připravené nástroje“ na to, aby se skutečností smrti někoho blízkého dokázal být v kontaktu bez šoku a úzkosti. Naši předkové to prožívali jinak — vlastně celý život již od dětství žili s přítomností smrti. Byl to život jistě v něčem mnohem těžší než ten náš, ale na chvíle, kdy se smrt dotkne třeba prostřednictvím nejbližších jich samotných, byli připraveni.
Píšete, jak jste zpočátku první měsíc po smrti švagrové byla klidná a pevná, podporovala ostatní – to je obvyklé, že někdo z rodiny „drží ostatní“, pak ale musí přijít zvrat a i on potřebuje skutečně prožít to, čím prošel. To, co se vám děje, je normální – jen by možná bylo užitečné o Vašich prožitcích s někým mluvit, možná i – pokud na to budete mít energii a odvahu — zkusit hledat, jak je téma smrti zpracováváno a popsáno. Existuje velké množství knih, které se tímto tématem zabývají. Hledat smysl smrti v sobě obsahuje i hledání hodnoty a smyslu lidského života – to jsou velmi staré otázky, kterými se lidé zabývají už tisíce let.
Píšete, že není vysvětlení. Samozřejmě že lidem není dostupná jistota. Každý ale potřebuje dřív nebo později si o tématu smrti a co je po ní něco myslet, hledat, třeba s někým debatovat, číst o tom, co napsali druzí, jaké mají zkušenosti.
Co nám zbývá, je důvěra v život, že přestože to, co známe, končí, musí to mít smysl. Může být i v tom, co zatím v tuto chvíli ještě nevidíme.
(Napadá mě, že kdybyste třeba za čas chtěla najít vhodnou literaturu, je k dispozici i veřejná knihovna Cesty domů.)
Milá Hano, přeju Vám, abyste našla sílu a odvahu přijmout téma smrti jako součásti našeho života a objevila tím v sobě i nový klid a rovnováhu.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
