Zemřela mi mamka a trápí mě vyhýbavé chování okolí. Jak o mamce komunikovat?

Dobrý den,

poprosila bych Vás o radu v mojí-naší situaci. Před měsícem mi zemřela mamka, bylo jí 56 let - měla rakovinu žaludku, bohužel se na její diagnózu přišlo pozdě. A i když myslím, že se jako rodina dokážeme s naším zármutkem vyrovnávat, trápí mě vyhýbavé chování lidí kolem mě a často docela tápu v různých situacích, co je společensky vhodné a co už ne.
Mamka se dozvěděla, že je nemocná v lednu 2017 a rozhodla se jít cestou alternativní medicíny, naprosto uvěřila jednomu léčiteli, který jí nasliboval, že jí uzdraví. Nám (tátovi (můj otec byl s mamkou pouze na víkendy, kvůli práci), bratrovi, sestře a mě) nic neřekla, bála se, že nás vyděsí a její důvěra v uzdravení byla naprostá. Já jsem to zjistila na Velikonoce, které jsem s ní strávila sama doma - dělali jsme si starosti o její zdraví už od toho ledna, postupně to byly starosti o její život a na Velikonoce jsem jí viděla v očích, že umírá, že už s námi dlouho nebude. Její lékařka mi pak vysvětlila, že mamka má zřejmě rakovinu, ale odmítla veškerou péči. Informovala jsem rodinu, bratr se vrátil domů ze zahraničí, já s tátou jsem si vzala dovolenou a home office a sestra nějak fungovala mezi školou a domovem. Péče o mamku byla svým způsobem hodně naplňující, protože jsme v rodině měli a stále máme krásné vztahy. Tím ale, že mamka odmítala jakoukoliv lékařskou pomoc, která by jí ulevila od příznaků, tak opravdu hodně trpěla (nedokázala jíst, spát a především dýchat kvůli vodě na plicích). My jsme bez jejího vědomí chodili za její lékařkou pro rady. S lékařskou péčí souhlasila, až když akutně hrozilo nebezpečí, že se udusí - v nemocnici jí odčerpali 4 l vody z plic. Strávila tam 14 dní, kdy se dělala diagnóza a lékaři se snažili stabilizovat její stav. Trápí mě vzpomínky na tohle období, protože my jsme se chovali co nejohleduplněji - i když jsme byli (vždy jeden z nás, mamku přítomnost více lidí unavovala) v nemocnici od osmi ráno do jedenácti večer, tak jsme se snažili nepřekážet a spíš dělat ty věci, které mamka potřebovala, aniž by to dělala sestřička (pomoci s hygienou, jídlem). Když jsem mluvila s doktory (chtěli jsme, aby mamku zemřela doma, takže jsem se ptala na různé rady), i když jsem je upozornila, že vím, že mamka zřejmě umírá a jsem s tím smířená, a chtěla bych vědět, jak se doma postarat, atd., často se mi vyhýbali pohledem, mluvili oklikou a spíš uhýbali, že rakovina nebyla potvrzená. Už před tím jsem zažila, že moji kamarádi se po tom, co jsem jim sdělila, co prožívám, začali chovat vyhýbavě a nevěděli, jak reagovat (obvykle se to upravilo, když jsem jim řekla, aby se chovali ke mně jako předtím, a jen mi tolerovali, když budu smutná nebo budu potřebovat brečet). Ale u doktorů - i když vím, že jsou to také jen lidi a jejich práce je hodně náročná - jsem čekala, že budou schopní si se mnou promluvit. Když se tomu vyhýbali, měla jsem pocit, že se jedná o něco příliš děsivého, než se o tom mluvilo. Mamka pak zemřela doma po převozu z nemocnice, smířená a byli jsme s ní. Bezprostředně potom jsem zažívala spíše pocit míru a lásky, protože mamku už opravdu chtěla odejít (řekla mi to) a byla jsem na ní pyšná, že zvládla všechno se svojí důstojností, s vnitřní silou a že zůstala sama sebou do posledního okamžiku.
Obdobné ticho a tabu kolem svojí mamky a potažmo celé rodiny zažívám teď v práci. Jsem programátorka a mám výhradně mužský tým - všichni kolem třiceti, hodně srandy, hluku, hospod, drsného humoru. Už víckrát jsem si všimla, že kluci neradi dávají najevo jakoukoliv zranitelnost a mám pocit, že já také nesmím, abych dokázala v mužském prostředí obstát. Můj tým ví, co se stalo - s teamleadrem jsem komunikovala home office a dovolenou a klukům jsem to zmínila jednou, když jsem byla právě v práci a volali mi z nemocnice špatné zprávy. Jednou jsem v práci brečela (vícekrát třeba sama na procházce, naštěstí mám dost volnou pracovní dobu). Tehdy mě dokázali docela dost podržet. I před tím jsem s týmem vycházela dobře. Cítila jsem ale, že když jsem řekla jednu dvě podrobnosti, tak to vnímali, jako kdybych překročila nějakou čáru a chovala se neslušně. Teď ale co jsem se vrátila do práce, mám často pocit hodně velkého napětí a můj zármutek se spíš stupňuje. Uvědomuju si rozdíl mezi kamarády, se kterými můžu mluvit, a mezi kolegy, kteří mi prostě nejsou tak blízcí. Jenže v práci funguju osm a víc hodin denně a i tam potřebuji nějakým způsobem komunikovat, že ještě prožívám zármutek. Od mého návratu se všichni chovají, že se nic nestalo (chápu, že mi to nechtějí připomínat), a když jsem se jednou dvakrát letmo zmínila o své rodině (žádné podrobnosti, jen jsem řekla "táta"), tak nastalo naprosté ticho a jen se mi všichni vyhnuli pohledem a pak rychle změnili téma. Nikdo se mě moc neptá, jak třeba trávím víkend. Dělají si ze mě srandu, že mám permanentně v ruce telefon, ale už nechápou, že tam mám mamky fotky a to, že se na ně čas od času podívám, tak mi přináší útěchu. Nyní plánují oslavu mých narozenin a viděla jsem, že nepochopili moje důvody, když jsem zmínila, že je letos slavit nechci. Mám zkrátka pocit, že musím zakrýt svůj smutek, abych nikoho neobtěžovala. Přitom vím, že jim je to nejspíš líto, co se stalo, a snaží se mě přivést na jiné myšlenky. Jednoho kolegy, se kterým jsem si myslela, že se známe trochu líp, jsem se zeptala "hele, mám teď trochu špatný moment, a potřebovala bych chvíli s někým mluvit o mamce, než se vrátím k práci, můžu ti o ní vyprávět?", tak odpověděl, že si nejsme nějak blízcí, ale on je gentleman a vyslechne dámu v nesnázích (opravdu to myslel dobře), čímž ve mně vzbudil pocit, že jsem ufňukaná holka, která každému věší svoje problémy na nos. Zkrátka mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém vakuu, ve kterém se nemůžu přiznat svůj zármutek, protože "se o tom nehodí mluvit" a ve kterém přece nemůžu kazit ostatním náladu tím, že řeknu, že prožívám něco smutného. Ani nevím, jestli je to realita, nebo jestli nesprávně interpretuju chování svých kolegů. Snažím se, pokud chci, účastnit se společných akcí (snažím se i dopřát si čas o samotě a vybrečet se, ale nechci se uzavřít před světem), a chodím normálně do práce, ale někdy se stane, že mi začne být smutno, musím odejít, abych se mohla uklidnit... Nevím, jestli mám používat výmluvy "potřebovala jsem si vyřídit telefonát" nebo prostě otevřeně přiznat, že mi bývá smutno a potřebuji být sama, abych se dokázala se svojí ztrátou vyrovnat. Bojím se i, že moji kamarádi po čase nebudou ochotní poslouchat, přitom se zatím chovají moc hezky. Nejvíc by teď pro mě znamenalo, kdyby za mnou někdo přišel a zeptal se "jaká byla tvoje mamka, řekni mi něco o ní". A jsem nesmyslně naštvaná na lidi kolem sebe, že je to nenapadlo a že o mamce musím hovory vždy začít já a potom mám pocit, že oběžuju. Omlouvám se, trochu jsem se rozepsala. Vím, že dotaz je spíše neurčitý "jak vůbec vykomunikovat s okolím, co se mi stalo, a co potřebuji", ale odpověď mi v téhle době opravdu pomůže. Vím také, že můžeme být - a také jsme - za mnoho věcí vděční, za to, že mamka zemřela doma a ne v nemocnici, s námi a ne sama, za to, jaké byly sestřičky, za některé dny, kdy měla dobrou náladu... ale i tak mi bývá dost smutno. Nechci věšet své problémy na lidi kolem sebe - před tím, než jsem přišla o mamku, v podstatě jsem nemívala špatnou náladu, protože jsem věděla, že mám skutečně hezký život a že jsem vždy měla spíš štěstí, a spíš já jsem byla oporou pro ostatní, ale teď mám pocit, že potřebuji určité otevřené přiznání toho, co prožívám, a tím, že nic takového neproběhlo, cítím izolaci a osamělost.

Mockrát děkuji

Alena Maříková