Zemřela mi maminka, pořád jsem doufala, že to bude dobré. Přijde mi teď, že jenom někam odjela a měla by se zase vrátit. Je to normální?
Dobrý den, mám takový dotaz.7.5.2007 kolem mi zemřela mamka, která byla nemocná s rakovinou. Sice nám doktoři říkaly, že to nevypadá dobře a 3 dna před smrtí mamku odvezli do nemocnice z důvodu selhání jater a dalších orgámů a řekli, že má jen pár hodin možná pár dnů. Nevím jestli je to normální, když jsem si pořád myslela, že to bude dobré. Sice jsem měla někdy stavy hrozného strachu, že tu třeba nebude, ale pak několik dní(nebo týdnů)jsem si nic nepřipouštěla. Nyní když umřela nastal stav, při vyřizování pohřbu, že jsem byla na dně. Ale nyní mi přijde, jako kdyby mamka byla někde pryč, třeba v lázních a měla se zase vrátit. Je to normální? Připadám si někdy jako cvok a pořád čekám, že ji někde potkám a vše bude zase jako dřív. Někdy si sní i nahlas povídám a dělám nekteré věci, o kterých vím,že by znich měla radost.Strašně bych se chtěla vrátit do dětství, kdy bylo vše v pořádku a byla jsem spokojená.Nejvíce mne trápí, že se nedožila toho, až se budu vdávat (jestli to tedy někdy bude) a narození jejího vnoučete. Vím, že by měla radost a já vím, že ji budu potřebovat a nevím co si bez ní počnu!Až nyní mi začíná docházet jak moc mi bude chybět a nejhorší je na tom to, že vůbec nic nemohu udělat proto, aby ji tu měla zpět.Chvilkama si připadám, že nejsem normální, když si povídám s mamkou a dělám věci, které by chtěla. Myslíte, že je to normální? Nebo bych měla o tom říci nějakému doktorovi?
Nezlobte se za takové otázky, ale moc mi chybí. Děkuji moc S.
Vážená slečno Moniko,
popírání, nebo vytěsňování, nepříjemných myšlenek patří k obranným mechanismům psychiky. Je přirozené a z hlediska přežití dokonce důležité, když psychika brání plnému uvědomění závažných událostí ihned a najednou v celé šíři. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by dojít až k selhání základních psychických a tělesných funkcí organismu.
To, že jste si nepřipouštěla, že by Vaše maminka mohla umřít, Vám umožnilo fungovat v životě navzdory tak závažné situaci. Naděje, kterou jste měla, Vám pravděpodobně také pomohla tuto situaci nést. Na druhou stranu pokud člověk, jeho psychika, příliš dlouho popírá realitu, brání tak jejímu přijetí a vyrovnání se s ní. Popírání a vytěsňování jsou tedy adaptivní jen zpočátku. Z Vašeho dopisu však soudím, že Vy se s realitou postupně vyrovnáváte.
Zařizování pohřbu a pohřeb samotný jsou zhmotněním ztráty blízkého člověka, pozůstalí jsou konfrontováni s realitou. Pocity prázdnoty nebo prohloubení smutku či úzkosti se typicky silněji rozvíjejí právě po pohřbu. Typická také bývají očekávání, že se milovaný člověk vrátí, někdy mají pozůstalí pocit, že svého blízkého zemřelého zahlédli. I tyto vjemy jsou v době akutního zármutku v normě. To, že si s maminkou povídáte, není také neobvyklé. Vztah k druhému člověku nemizí jeho fyzickou nepřítomností, vztah je totiž psychickou kvalitou.
Moniko, v popisu Vašeho psychického stavu jsem momentálně nenalezla nic neobvyklého, co by nepatřilo k projevům truchlení. Rámcově se uvádí, že proces truchlení trvá jeden rok. Toto vše můžete zažívat po celou dobu truchlení. Pokud by se Váš psychický stav měnil, objevily by se projevy, které by Vás znejistily, obtěžovaly, znemožňovaly by Vám fungování v životě, nebo by jste je nemohla snést, pak by bylo na místě vyhledat odbornou pomoc — psychologa nebo psychiatra. Podrobnější informace o truchlení a vyrovnávání se se ztrátou také můžete najít zde: V prvních dnech a týdnech
Moniko, přeji Vám především sílu a klid v duši.
S pozdravem
Tereza Soukupová
Dotaz zodpovídá
