Zemřela mi babička. Jak se vyrovnat s pocitem, že jsem jí nevěnovala dostatek pozornosti a lásky?

Dobrý den, chtěla bych se zeptat. Zemřela mi babička a já cítím, jak je najednou život zase o něco prázdnější. Babičku jsem měla moc ráda, ale, nedokážu to vysvětlit, asi, že moje mamka (babička byla její tchýně) ji neměla moc ráda, nebylo v rodině tak nastavené, že bychom babičce nějak explicitně dávali najevo, že ji máme rádi. Přitom babička to psala do každé sms a vždy nás objala a řekla to při loučení a dala nám pusu. Já vždy řekla jen, děkuju za návštěvu, jako kdybych byla nějaká chladná. Zpětně mi to mrzí, měla jsem tam vždy být sama za sebe a prostě jí city více dávat najevo, babička byla moc hodný člověk. Babičce bylo letos 84 let (mně je 33 let) a smrt měla poměrně milosrdnou, krvácení do mozku a rychlá ztráta vědomí. Netrápím se proto, jak a že zemřela, i když bych jí přála další roky. Byla jsem se s ní rozloučit v nemocnici, i když už pravděpodobně nic nevnímala. Trápím se proto, jak prožila poslední roky, a nedokážu se smířit s tím, že jsem ji nějak více nepodporovala v tom, aby se měla svých posledních 14 let lépe. Nebo že jsem se jí nějak nezastávala před mamkou, nebo jen výjimečně, nebo jsem se i přidala k "pomlouvání", třeba ve stylu, že je babička vcelku nebezpečná okolí, když řídí - což ale zrovna asi byla pravda. Když bylo babičce 70 let a mně 19 let, zemřel jí manžel, můj děda. Od té doby byla babička dost v osamění, do té doby bych řekla, že měla hezký život. Ne tedy celou dobu až do těch 70 let se měla hezky, děda zemřel po neúspěšné roky trvající onkologické léčbě na rakovinu, ale prostě, byli na všechno dva. Každé léto po smrti dědy jí život sama asi tolik nevadil, zvykla si, měla chalupu a pěstovala celé dny zeleninu, měla tam sousedku. Ale vím, že zimní měsíce rok co rok trávila doma u televize a byla dost osamělá, nevypovídaná, i když žila v hezkém domě na hezkém místě a měla peníze. Zkrátka materiálně na tom byla dobře, zdravotně také, ale vím, že měla pocit, že rodina na ni málo myslí, každý jsme si žil svůj život. Nechodili s ničím moc pomáhat, nebo prostě jen na kafe. Tedy, než jsem měla děti, dnes 2 a 4 roky, ještě jsem se ji celkem snažila navštěvovat, i když jsem třeba jako studentka žila v jiném městě, a pak i zahraničí. Čas od času jsem k ní přijela popovídat na návštěvu. Po narození prvního dítěte - zkrátka se založením své rodiny, jako bych na babičku zapomněla. Viděla jsem ji párkrát za rok, třeba 4 x. Přitom žijeme s dětmi aktivní život, kdy děti téměř každý den vozím autem na nějaká hřiště, aby měly změnu, ale babičku jsme téměř nikdy nenavštívili, ani když jsme projížděli kolem. Jen na Velikonoce, Vánoce, a měli jsme tak jednu, nebo nebo dvě jiné rodinné akce za rok. Uvažovala jsem asi, jako kdyby tady babi měla být navždy a já měla spoustu času si s ní ještě popovídat. Minulý víkend jsme měli volno od dětí, vzali si je moji rodiče, a manžel říkal, pojede kabrioletem na chalupu a pozdravíme babičku. Já mu řekla, ne, chci být dnes jen s Tebou, babička nám na chalupě stejně zase zadá nějakou práci, a jeli jsme na výlet. Pak babi zemřela a ještě navíc den po svých narozeninách, kdy jsem jí zapomněla popřát - obecně na to bývám hrozná, to není z mé strany osobní. Mám velkou rodinu, hodně bratrů, a datumy mi unikají. Teď mi je strašně líto, že jsem ji poslední roky více nenavštěvovala, byla protivná, třeba když na oslavě mému synovi dávala uzeniny a já toho moc nejsem zastáncem, nebo když si hrála s mými dětmi a rozbily hračku, tak jsem jí řekla něco ve smyslu, že to ona musí syna hlídat, když ho má na starosti, a pak jsem to ještě řekla mé mamce. Bab všechno myslela dobře a snažila se pomoct. Prostě jsem si žila svůj život a na babi jakoby zapomněla, občas jsem ji ani nevzala telefon, protože jsem věděla, že si bude chtít povídat dlouho a já měla zrovna čas bez dětí na úklid nebo třeba jen pár minut na cestu do školky. Zpětně bych to poslední roky dělala jinak, ale zpátky už to nepředělám. Jako cestu vidím to, abych si z babičky dobrého srdce vzala inspiraci, a chovala se k lidem vždy hezky, byla milá, ne protivná... ale zkrátka je pro mě těžké vyrovnat se s tím, že babi byla osamělá a já s tím nic nedělala. A řešila v životě blbosti, jako co si koupím na sebe a jakou hračku koupím dětem, omrkla sociální sítě, koukla se na tutoriál, jak se dělá jaký účes, místo, abych vzala telefon a šla ji jednou týdně aspoň zavolat. Připadám si jako nedobrý člověk vzhledem k ní, i když vím, že by řekla, to je dobré, s tím si hlavu nelámej. Protože ona byla super a já její hodnotu vidím hlavně až teď, když je už pozdě. Děkuji