Zemřel mi syn. Stále na něj myslím. Co mám dělat?

Dobrý den, paní Jitko,

vážím důvěry, kterou jste v sobě vykřesala, když jste nám napsala. 

Možná se ptáte, proč se to všechno stalo? Proč zrovna on? Chci Vás ujistit, že podobné prožitky zná snad každý, komu zemřelo dítě. Je mi moc líto, že Váš syn zemřel, přijměte prosím moji soustrast.

Oceňuji, že se svými prožitky nezůstáváte sama, že o nich mluvíte s ostatními. To je dobrá cesta. Jinak to často ani nejde. I když někdy máme dojem, že své okolí obtěžujeme – pokud jsou ochotní Vás alespoň chvíli poslouchat a sdílet Váš smutek a pokud Vám to uleví — vyprávějte, vzpomínejte, smutněte. Je-li to možné, zkuste se spojit s někým dalším, kdo také přežil smrt svého dítěte – mohla byste zažít další porozumění. Možná znáte někoho ve svém okolí; existuje i sdružení takových rodičů – www.dlouhacesta.cz – zkuste sebrat odvahu a kontaktovat je nebo se zúčastnit jejich akcí. 

Chci Vás povzbudit, abyste vytrvala. Pečujte o své tělo nebo je alespoň udržujte. I když je to těžké, snažte se pravidelně jíst a dodržovat pitný režim. Udržujte denní režim – ráno vstaňte a převlečte se, nasnídejte, snažte se během dne něco dělat, nezapomínejte na hygienu. Je-li to možné, choďte dál do práce. Pro Vaše tělo i pro duši to bude signál, že život jde dál, i když to klopýtá. Dělejte věci, které k truchlení patří – navštěvujte hrob (nebo jiné pietní místo), zapalte si svíčku, čtěte knihy a poslouchejte hudbu, která Vám dělá dobře…  Pokud se Vám chce plakat, plačte, pokud se Vám chce křičet nad nespravedlností  světa, křičte. Ale také se radujte z milé drobnosti, které jste si všimla.

Poraďte se se svým praktickým lékařem, zda by Vám mohl napsat léky, které Vám alespoň částečně uleví od bolesti duše. Není žádná ostuda takové léky brát – prožíváte tak ohromnou ztrátu, že si můžete dovolit, aby se Vám alespoň částečně ulevilo. Je to zpravidla na přechodnou dobu. Vím, že Vaši blízcí jsou proti – dejte víc na to, co Vám dělá dobře – jde přece o to, aby Vy jste vydržela, abyste Vy unesla tu bolest. Dopřejte si čas na truchlení a loučení. Někdy máme dojem, že už bychom „to měli mít vyřešené“. Ale rozloučit se s blízkým člověkem, to trvá několik měsíců truchlení; některé vzpomínky bolí i po mnoha letech; i ta bolest ale je časem mírnější.  Pokud máte dojem, že by Vám bylo lépe, kdybyste svůj smutek sdílela i s někým dalším mimo rodinu, nebo kdyby se Vaše bolest ani po měsíci nelepšila, nebojte se obrátit na odborníky – od toho tady jsou.

V Praze fungují krizová centra a jejich pracovníci Vám mohou pomoci. Zde jsou na ně kontakty – SOS centrum — www.soscentrum.cz – v Praze 2, pouze denní služba, zdarma, možnost i dlouhodobé péče. RIAPS- www.csspraha.cz/krizove-centrum-riaps — non stop, Praha 3, má i možnost předepsat léky, péče hrazena pojišťovnou. Centrum krizové intervence- www.plbohnice.cz/home3/cz  — Praha 8, non-stop, také na pojišťovnu, možnost psychiatrické péče – léky apod.

A nakonec: nevzdávejte se naděje. Píšete, že Dáda se má lépe než tady – i když nemáme jistotu, nebojte se věřit. Můžete zajít za farářem, ke kterému cítíte důvěru (a nemusíte být vůbec členem „jeho“ církve) nebo za někým, o kom víte, že také doufá a věří. I takový rozhovor o Vašich nadějích a pochybnostech může přinést úlevu.

Paní Jitko, čeká Vás dlouhá a nesnadná cesta k vyrovnání se smrtí Vašeho Daniela. Věřím, že to dokážete – že dokážete jít dál, unést (třeba i s něčí pomocí) to trápení, najít nový smysl a způsob života.

Budu Vám na této cestě držet palce.

Petra Hálková