Zemřel mi partner, se kterým jsem byla 22 let, pečovala jsem, ale mám výčitky, že nemohl zemřít doma. Jak to unést?
Dobrý den,
8.3.2019 mně zemřel partner,se kterým jsem byla 22 let.
22.9.2017 dostal těžkou mozkovou mrtvici, po níž následoval otok mozku a kraniotomie. 31.října 2017 ho převezli, aniž mi to oznámili, do vzdálené LDN (kterou velmi špatně snášel) a zároveň v nemocnici napsali žádost o rehabilitační ústav. V LDN zůstal měsíc, potom odjel do rehab.ústavu, kde ho doslova postavili na nohy, a on se tam cítil moc dobře. Po dvou a půl měsících mně ho dali domů, šel na kranioplastiku. Já jsem mezitím sehnala domů dva fyzioterapeuty, kteří mu moc pomohli, a všechno se zdálo být na dobré cestě. Po měsicí cvičení dostal první epileptický záchvat a zase jel do nemocnice. Když se vrátil, opět začal rehabilitovat. Za půl roku po prvním RÚ se mně podařilo dostat ho do jiného, prý lepšího, kde po 14 dnech přestal cvičit, že ho moc bolí záda. Přestal jíst a hubnul. Takže ho vzali na sono, kde objevili adenom na nadledvině a dali mně ho domů, aby podstoupil ve svém bydlišti další vyšetření. V lednu 2019 ukázala dvě CT, že je to rakovina plic s metastázemi v páteři, v třísle a asi už skoro všude. V nemocnici napsali žádost o hospic, já jsem ho tam napřed nechtěla dát, že si ho nechám doma. Celé noci jsem u něj seděla v křesle a přála si, ať když už má zemřít, ať se to stane nějak bez velké bolesti a odejde pokojně. Stav se stále zhoršoval, už jsem mu nedokázala sama vyměnit plenu a umýt ho. Dřívě mně s tím velmi pomáhal, teď už neměl sílu. Tak jsem zažádala o domácí hospic. Přišla řádová sestra, podívala se na něj, moc s ním nepromluvila, a mně řekla, že je to na 99 procent pro kamenný hospic. Tak jsem tam partnera s těžkým srdcem nechala převézt.
Proč to všechno píšu? Protože si stále vyčítám , že jsem partnera do hospice dala, párkrát mě tam prosil, ať ho vezmu domů, já mu vysvětlovala, že už to nezvládnu /mám 64 let/.
Do všech nemocničních a rehabilitačních zařízení, kde za ten rok a půl byl, jsem za ním pořád jezdila. Auto nemám, tak to bylo docela dost složité. Hlavně ta LDN. A nakonec jsem ho nechala zemřít v hospici, kde to na mě, ani na něj moc dobře nepůsobilo (zejména chování některých sester-např. nadávat mu, že nepolkne lék, že má průjem atd.).
Několik hodin denně jsem sice u něj byla, večer před smrtí jsme se tak nějak mlčky, jen s pohledy do očí a držením se za ruku, rozloučili, ale přesto mám pořád výčitky, že nemohl zemřít doma.
Poradíte mi, jak se s tím vypořádat?
Aňa
Dobrý den Aňo,
víte, každý člověk má své limity. Fyzické, duchovní, psychické. A i když je občas posuneme, stejně nakonec nějak narazíme a dál to prostě nejde. Z Vašeho dotazu je zřejmé, že jste člověk racionální, pregnantní, vzdělaný. Naprosto nepochybuji o tom, že Vaše rozhodnutí tehdy bylo jediné možné a správné, protože vycházelo z důsledného prozkoumání možností, souvislostí, možných následků a hrozeb. Se svými fyzickými limity nenaděláme vůbec nic. Manipulovat při ošetřování a hygieně bez pomoci s Vaším takřka bezvládným partnerem prostě nebylo nadále představitelné. Kdybyste se o to pokoušela, možná byste mu působila bolesti navíc, možná byste mu i ublížila, možná byste ublížila sama sobě. Bylo to správné rozhodnutí.
Chci ještě říct, že smrt nám vždycky dá nějak najevo svou převahu. Zůstane něco otevřeného, nezodpovězeného, výčitky, nejasnosti. To už patří k těžkostem umírání pro nás okolo. Vždycky zůstane nějaké to “možná”. Tady nezbývá nic jiného, než nechat čas, aby dělal svou práci a usilovat o to, aby převahu začaly nabývat vzpomínky hezké, dobré a světlé. Naši zemřelí si to zaslouží. Vaše poslední setkání s Vaším partnerem, z kterého se stalo rozloučení, proběhlo moc hezky. Mlčet, dívat se vzájemně do očí a držet se za ruku. Tohle bylo a je důležité a krásné.
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
