Zemřel mi děda. Vyčítám si spěšné rozloučení a že jsme mu nesdělili pravdu o rakovině plic. Před mamkou předstírám, že jsem v pohodě, ale o samotě brečím.
Dobrý den,
v pátek 26.06.2015 mi zemřel děda, celý život pro mě představoval tátu, kterého jsem neměla. Pracuji jako průvodkyně, naposledy jsem doma spala z pondělí na úterý, z úterý na středu jsem už spala v Praze, protože jsem se chtěla vyspat před středečním odjezdem. Ve středu mi to ale nedalo a za dědou jsem ještě dojela. Byl doma na vesnici, starala se o něj přes noc mamka, přes den teta. Na mě vždycky strašně moc čekal, byla jsem pro něj ta nej vnučka. Uvařila jsem mu polévku, nechtěl jíst, byl unaven a že půjde spát. Dala jsem mu pusu, ale rozloučili jsme se dost narychlo. Chvátala jsem, děda by mě býval chtěl mít doma déle. V noci ze středy na čtvrtek jej odvezla sanitka a v noci ze čtvrtka na pátek zemřel. Už jsem za ním dojet nestihla.
Strašně moc si vyčítám právě to, že jsem za ním dojet nestihla a také to, že jsme mu o rakovině plic neřekly (diagnostikována 14.08.2014), léčba už možná nebyla a domnívaly jsme se s mamkou, že nevědět pro něj bude lepší. Měl obrovskou chuť do života, do poslední chvíle.
Teď to se mnou vypadá asi tak, že když jsem v práci, tak to jde, ale jak přijedu domů, tak je to hrůza... Před mamkou musím předstírat, že je všechno v pohodě a často pak radši odjedu zpátky do Prahy, abych mohla brečet sama. Zanedlouho mám mít delší volno před svátky a vůbec si jej nedokážu představit. Na zimu jsme vždycky odlétala do Ameriky, děda na to byl strašně pyšný, fotky a videa jsem mu pak doma přehrávala. Letos ještě nemám ani letenky koupené, nějak mě tam nemá co hnát, ale vím, že doma bude ještě hůře.
Děkuji za rady.
S pozdravem
Píšete, že Vám zemřel děda, rozloučili jste se dost narychlo. Strašně moc si to vyčítáte, a taky, že jste mu neřekli o jeho rakovině plic. Před mamkou teď musíte předstírat, že je všechno v pohodě, ale pak o samotě pláčete.
Dobrý den, paní Mileno,
od úmrtí Vašeho dědy uběhlo teprve několik měsíců. Tím, že Vám představoval celý život i tátu, tak Vám vlastně jakoby umřeli dva blízcí lidé. Je úplně v pořádku, že je Vám smutno a že pláčete. Vyčítáte si, že jste nestihla dojet za ním do nemocnice. Představovala jste si poslední rozloučení jinak, ale díky Vaší intuici (“ve středu mi to nedalo”) jste se viděla s dědou dva dny před jeho smrtí. A v jeho prostředí, ne v nemocnici. To vůbec není málo!
Domnívám se také, že když jste dědovi spolu s mamkou před rokem neřekly o jeho diagnóze, vyšly jste z konkrétní a jedinečné situace, tak, jak jste ji vnímaly, ze všech momentálních okolností a také z celoživotní znalosti dědy. Zcela jistě to bylo dobře a správně, určitě to zrovna pro něj bylo to nejlepší. Mamka má o Vás strach a Vy jí nechcete přidělávat starosti svým smutkem, proto raději odjíždíte do Prahy. Jestli někdy přijde ten správný čas a popláčete si společně, to můžete zvážit jen Vy. Uvidíte sama, máte zdravou intuici, nebojte se jí důvěřovat.
A co se týče Ameriky, děda byl na Vaše zimní pobyty tam pyšný, jak píšete. Tak co by Vám asi tak řekl na Vaši otázku – letět i letos, nebo ne?
Přeji Vám mnoho sil.
S úctou
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
