Maminka zemřela nečekaně v LDN. Mám neustálé výčitky..
Dobrý den.Mamka doma upadla,našli jsme ji za 2 dny.Už se nikdy nepostavila na nohy a v jedné LDN ji nechali/já tomu věřím/ proležet.Měla paty a na zadku průměr 10 cm . Převezli jsme ji do jiné LDN,kde se o ni starali opravdu velmi dobře.Dokonce to vypadalo,že nám ji dají vyléčenou i když nechodící a tak trochu zmatenou domů.
Jezdili jsme za ní jak to šlo ,někdy dvakrát,někdy třikrát i více za týden.
Já jsem onemocněla těžkou chřipkou ,tak jsem za ní týden nejela.Chtěli jsme za ní zajet ve středu,ale manžel nemohl,bylo navíc moc sněhu,tak jsme se dohodli,že pojedeme ve čtvrtek.
Vše jsem si přichystala , čekala na manžela že pojedeme a najednou telefon a v něm lékařka s tím,že mamka ve čtyři ráno umřela.Říkala mi ,když se mi podařilo promluvit a ptala jsem se,že neví proč umřela.Že jsou taky překvapeni.
Fakt je,že jsem tu noc ze středy na čtvrtek špatně spala a fakt je taky ten,že jsem nepátrala po příčině smrti.
Bohužel se ale pořád nedokážu smířit s tím,že tam prostě umřela sama,že jsem to nevěděla a nebyla jsem tam.Jestli věděla,že jsem tam měla jet atd.. Mám asi divné otázky,ale mám neustále výčitky.Po pravdě,někdy mě ani nepoznala,ale i ten její hlas mi neustále chybí.Děkuji za odpověď M.
Ve svém dopise píšete o své mamince a její pro Vás nečekané smrti v LDN.
Vážená paní Mileno,
vše, co popisujete, je pro každého těžké. O maminku jste se snažila postarat, našli jste pro ni lepší LDN, jezdila jste za ní. Jistě jste dělala, co bylo ve Vašich silách a možnostech. Může se prostě stát, že přesto náš blízký náhle zemře — a nikdo za to není nějak přímo zodpovědný.
Maminka byla nemocná, někdy – jak píšete – Vás ani nepoznávala, zřejmě už žila částečně v jiném světě a možná, aniž byste si to mohla vůbec uvědomovat, už byla na odchodu.
Když nějakou ztrátu ještě nečekáme, a často se jí i bojíme, je tím těžší pro nás ji přijmout jako realitu. Vše v nás protestuje a ptá se, kdo nebo co za to může a co mělo nebo mohlo být jinak, a samozřejmě velmi často si to začneme vyčítat.
Nejsme ale jako lidé tak mocní, abychom mohli opravdu zásadně zvrátit něco, co je nevyhnutelné a k čemu život směřuje.
Možná, kdybyste se s maminkou ještě setkala, ani by na Vás nereagovala, možná na chvíli ano, ale nic by to pravděpodobně nemohlo změnit na tom, že by měla před sebou již krátký čas života.
Často si pozůstalí vyčítají, že zrovna v okamžiku odchodu byl jejich blízký sám.
Popisuje se ale zkušenost, že velmi často umírající člověk chce v tu chvíli být sám, že to možná i potřebuje. Takový odchod může být pro některé z nás pravděpodobně jednodušší.
Těžší je to v každém případě pro jeho blízké pozůstalé.
Právě v takové situaci jste Vy.
Myslím si, že pro Vaši maminku nemusel být její odchod těžší tím, že byla sama, pro Vás ale ano. Na Vás teď zbývá tato „práce“: přijmout tuto situaci se vším všudy jako realitu, která prostě byla tak, jak možná měla nebo mohla být. Je zbytečné klást si cokoli za vinu, teď potřebujete být k sobě vlídná a laskavá, s maminkou se můžete rozloučit i teď – tím, že na ni myslíte, že jí v duchu říkáte to, co jste nestihla, že procházíte Váš společný čas, který jste spolu strávily.
Kdybyste měla pocit, že potřebujete o svých pocitech s někým mluvit, udělejte to – ať už mezi svými blízkými, nebo s nějakým psychoterapeutem, duchovním. Přijmout ztrátu vyžaduje nějaký čas a energii, tak myslete na sebe, abyste měla vše, co potřebujete.
Myslím na Vás a držím Vám palce.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
