Vnímají lidé v hlubokém kómatu?

Dobrý den,

kóma je kvantitativní porucha vědomí. Z toho vyplývá, že porucha vědomí může mít různou hloubku. Hloubku lékaři hodnotí podle několika kritérii — podle reakce očí na podnět (oslovení, bolest), podle reakce nemocného na oslovení, podle reakce motorické (na dotek, bolest). V hlubokém kómatu nemocný nereaguje vůbec, nevydává žádné zvuky, reakce na bolest není nebo je atypická.

Hloubka bezvědomí se ale může měnit a to hlavně v závislosti na příčině bezvědomí, na tom, jaké je celkové postižení organismu. Ze svědectví lidí, kteří stavem kómatu prošli, víme, že nemocný cítí emoce (pozitivní i negativní), bolest cítí jako negativní pocit, který není schopen definovat, může vědět, co se děje s jeho tělem, ale nerozumí tomu.

Je tedy dobře, že s babičkou jste, mluvíte na ni. Jak přesně Vaši přítomnost babička vnímá, to nikdo nevíme, ale nemůžeme říci, že ji nevnímá. Jistě má chvíle, kdy je ve “svém světě”, ale známe v takových stavech i chvíle, kdy se může nemocný v kómatu jakoby mírně probrat, pohnout očima apod. To ale závisí opravdu na příčině bezvědomí. Někdy, např. na konci života, dochází k tomu, že se stav vědomí postupně zhoršuje, nemocný se jakoby vytrácí a postupně přestává s naším světem zcela komunikovat. V těchto chvílích je již menší pravděpodobnost, že dojde k výše popisované “světlé chvilce”, kdy se nemocný z bezvědomí probere.

Je možné, že tělo již nemá sílu reagovat, ale člověk, který odchází, naši přítomnost vnímá a necítí se sám. Možná nerozumí slovům, ale ví, že jsme s ním. Proto je dobré nenechat ho samotného, doprovodit ho svou přítomností, dotykem, klidným slovem, hudbou, kterou má rád.

Přeji Vám hodně sil a přátelské prostředí kolem a přijměte ode mne povzbuzení k tomu, abyste babičku doprovodili na její cestě.

S pozdravem
Regina Slámová