Tatínek zemřel náhle před třemi měsíci. Není den, kdy bych po něm neplakala. Je čas vyhledat terapii?
Dobrý večer, je to tři měsíce, kdy mi náhle zemřel tatínek 67 let. Byli jsme na společném výletě s mamkou a sestrou a mým přítelem a taťka náhle zkolaboval a přestalo mu bít srdíčko. 45 min jsme se ho společně se záchranáři snažili oživit, dokonce ho odvezl vrtulník, ale vše již bylo marné😔
Vím, že měl rychlou smrt a prý i bezbolestnou, jak mi říkal záchranář a pak i rodinný lékař. Jen není den, abych neviděla jeho tvář, plnou strachu, bolesti, vyděšení a naši marnou snahu o jeho život.
Ten den se mi jakoby zlomilo srdce. Každý den ho volám v duchu k sobě i když vím, že to nic nezmění a že bych měla nechat jeho duši v klidu. Moc mi chybí a i když se snažím vyvolat v paměti jen to hezké, stále se mi vrací ten strach a ten výraz jeho očí. Není den bez slz😔. Přemýšlím již o terapii, odborné pomoci, možná že je ještě příliš brzy a vše čas přikryje. Ale vkrádá se mi to nekontrolovaně do myšlenek a přepadá me sklíčenost a pláč několikrát během dne.
Popisujete okolnosti úmrtí Vašeho tatínka, které přišlo náhle a byla jste mu přítomná. Vrací se Vám vzpomínky na ty chvíle, na strach, který jste u něj vnímala, cítíte sklíčenost, pláčete. Přemýšlíte, zda využít odbornou pomoc, nebo jestli je na to ještě brzy.
Dobrý den, paní Zdeno,
dovolte mi vyjádřit svou soustrast s úmrtím Vašeho tatínka. Je zcela pochopitelné, že to musel být velký šok, když tatínek zemřel takto náhle. Byli jste společně na výletě, chtěli jste prožít hezký den a najednou bylo potřeba zahájit oživování, které už bohužel nevedlo k záchraně života. Přijde mi velmi pochopitelné, že jsou to chvíle, které máte často před očima. Na smrt našich blízkých často nebýváme připravení ani v situaci nemoci a když dojde k úmrtí zcela náhle, o to víc jsme zaskočení. Přijde mi také pochopitelné, že muselo být pro Vás bolestné vidět na tatínkovi, že mu nebylo dobře, že patrně prožíval strach. Rozumím, že informace lékařů o bezbolestné smrti může být jen velmi částečnou útěchou.
Chci Vás podpořit v tom, co děláte. Asi není způsob, jak to udělat, aby se Vám vzpomínky na tyto chvíle nevracely. Je ale moc fajn, že se snažíte připomínat si také hezké chvíle, které jste spolu prožili. Když na tatínka vzpomínáte, nemyslíte pouze na okolnosti jeho smrti, ale snažíte se vracet i ke vzpomínkám na to, jaký byl, co si od něj nesete dál do života, na které zážitky s ním ráda vzpomínáte.
K prožívání zármutku patří silné emoce, sklíčenost i pláč. Zároveň to také může být vyčerpávající. Přála bych Vám v tomto náročném období laskavost k sobě samé. Dělat pro sebe to, co je Vám teď příjemné, pečovat o sebe. Ptáte se na možnost terapie a zvažujete, jestli to není hodně brzy. Pokud máte pocit, že stojíte o možnost mluvit o tom, co se Vám děje a společně hledat, co by Vám teď mohlo pomoci, je zcela v pořádku pomoc vyhledat. I když truchlení je proces, který obvykle trvá docela dlouho (řadu měsíců, rok i více), je možné mít v tomto náročném období průvodce (psychoterapeuta, poradce pro pozůstalé), který Vám může pomoci tímto časem smutku procházet.
Přemýšlím, jak se Vám daří pečovat o sebe v tom smyslu, zda můžete nějak přiměřeně jíst, zda se můžete vyspat, zda zvládnete své běžné denní aktivity. Pokud by to bylo hodně těžké, může to být o důvod více, proč odbornou pomoc vyhledat.
Přála bych Vám, abyste mohla své truchlení prožít tak, jak potřebujete.
Barbora Váchová
Dotaz zodpovídá
