Tatínek zemřel, bohužel ne doma, jak si přál. Měli jsme se moc rádi, cítím prázdnotu i bolest. Jak to zvládnout?
Dobrý den, několikrát jsem zde psala dotazy ohledně tatínkovi nemoci a o terminálním stavu. Tatínek bohužel zemřel. S nemocí bojoval 6let, když byli jsme celá rodina při něm. Já osobně jsem se snažila s ním být pořád. Mám dvě děti které miloval a mě taky. Neustále mi to říkal a psal. Byl při mě vším, moc ho miluju a moc mi chybi. Cítím prázdnotu jakoby umřelo půl mě samotné nedokážu se s tím vyrovnat. Starala jsem se i něj až do konce, i s babičkou. Mám ještě i sestru, kterou ale už nic vidět ke konci nechtěl. Vyžadoval jen mě. Byla jsem jediná koho chtěl mít u sebe. Poslední 14 dní života se rapidně zhoršil. Museli jsme ho převést do nemocnice. Měla jsem strach ze tam umře, protoze si tk sám nepřál. Chtel zemřít doma v mé společnosti. Nemohl už ani chodit se vším jsem mu musela pomáhat. Oblékat, koupat, presunovat všechno. Ale dělala jsem tk s láskou a ráda. Miluju ho stále straně moc. V pondeli jsme ho tam s babičkou přivezli. Doktoři mi řekli ať jsem připravena že se domů už nevrátí. O tom jak špatně na tom je jsem věděla. Byla jsem s ním celé pondělí i úterý v nemocnici. Nasadili mu morphinu, a doktor mi říkal že je možné že jsem s ním naposled a ne probudí se. Ale on se probudil a ráno volal ať prijdu, ale v tu středu mi volal lékař že jezdit nemám že ho pustí domu a přiveze ho sanitka a musím ho čekat doma. Domluvila jsem si pomoc od služby pahop. Tatínek mi ještě ráno volal s tím že ví že umírá a že pojede domu, že musím být s ním že mě miluje nejvíc na světě a musím být s ním. Řekla jsem mu že na nej budu čekat a budeme spolu že s ním budu 24h denně a postarám se o něj jak nejlíp dovedu. Volal mi ještě v tu středu v 13:50 že se na mě těší a že budeme spolu. Řekla jsem mu že už jdu k němu do bytu a budu čekat. Řekl :dobře Markétko, za chvíli budeme spolu dekuju ti za všechno, miluju tě.
Čekala jsem u něj a všechno připravila. A ve 14:40 mi volal doktor, že tatínek bohužel ve 14 :20 zesnul. Jak mi to mohl udělat, proč na mě nepockal? Cítím se hrozně vinná že jsem tam v ten moment nebyla. Nebyla jsem j něj když si oral umřít se mnou. Moc mě to bolí mám pocit že jsem selhala a neudělala všechno. Když ten doktor volal hrozně moc jsem brečela křičela,, pro si má mě nepockal Tatínku, proč,,
Plakala jsem stále každý den a moc, ale den před pohrbem jsem neuronila ani slzu. Byla jsem smutná a zlomená uvnitř, ale nedokázala jsem brečet, proč? Jsem necitliva? Jsem špatný člověk? A v den pohřbu jsem plakala zase moc strašně moc, ale teď zase neplacu, cítím jen bolest a prázdno a pořád doufám že přijde nebo že zavolá. Prosím co mám dělat? Jak to zvládnout? Myslíte že věděl jak moc ho miluju, a udělala jsem pro něj opravdu všechno? Zařídila jsem sama celý pohřeb přesně podle jeho přání. Moc to bolí chci ho zpátky. Ale vím že poslední rok se jen trápil v bolestech a zvracení, smrt si přál. Chtěl vysvobodit. Vím to, ale nezvladam tk vstřebat. Prosím poraďte mi co mám dělat. Mám dvě malé děti. A tomu 6letemu moc chybí dědeček a moc pláče, i když ví že dědeček je andelicek co nás chrání.
Děkuji.
Dobrý den,
svůj dotaz jste nám poslala v akutní fázi truchlení, kdy může být jen pomyšlení na zemřelého tatínka velmi bolestivé a také to, co se nevyvedlo, může vypadat významnější než jak to bude vypadat za delší dobu.
Z Vašeho e-mailu mám dojem, že jste s tatínkem dobře prošli péčí v jeho nemoci a posledními lety. Zvládli jste si říct o svém krásném vztahu, vyjádřit, co jste potřebovali, tatínek s láskou užil Vaše starání a Vy jste mu poskytovala, co potřeboval. Působí to na mě jako péče v krásné shodě a navzdory těžké a smutné situaci hluboké vyjádření vzájemného vztahu.
To, co nevyšlo, je tatínkova smrt doma. Tatínek doma dlouho stonal, pak strávil krátký čas v nemocnici, kde mu pomáhali zvládat bolesti a nakonec se nepodařilo tatínka dopravit domů na okamžiky samotné smrti. Chápu Vaše zklamání a zoufání, že i toto jste mu chtěla zařídit. Zároveň mám dojem, že tatínek nejspíš neměl na tento transport sílu a je možné, že odešel v nemocnici víc v klidu než by tomu bylo při převozu nebo v počátečních chvílích přebírání u něj doma. Touha zemřít doma je něco jiného než projít převozem a stěhováním z nemocničního na domácí lůžko. Nechci, aby to vypadalo jako planá útěcha. Vím, že se někdy stává, že nemocný by sice rád ještě něco měl, ale jeho tělo odejde rychleji. Dokonce to vypadá, že i umírající v některých případech jakoby vybral pro svou smrt okamžik, kdy u toho nejsou jeho blízcí, i když o to původně stál. Často je to u lidí, kteří mohou mít pocit, že se už rozloučili, nebo jsou dost ujištěni o pevné lásce a ochotě svých blízkých a volí pro své poslední chvilky samotu. Existují samozřejmě i jiné případy a důvody, ale mě napadá, že to mohlo být u Vašeho tatínka podobné. Už neměl sílu a Vaší připraveností udělat pro něj téměř vše si mohl být opravdu jistý. Je možné, že to bylo důležitější než samotné místo, kde zemřel.
Blízcí, kteří pečovali o člověka, který pak zemřel „sám“, bývají více smutní, zklamaní, mohou mít pocity viny, nedostačivosti nebo se zlobí na sebe či zemřelého. Je to pochopitelné, ale s větším odstupem často můžeme vidět, že pacient už nepotřeboval další přítomnost či vyjádření lásky. Od pacienta to není zrada, nebo opuštění. Je možné, že v té době už vstupují na území, kde jsou sice vyztuženi láskou blízkých, ale už je to pro ně natolik intimní, že blízkost už nevyužívají.
Co se týká Vašich pocitů po pohřbu, je zcela v pořádku, že někdy cítíte smutek, někdy prázdnotu, někdy zoufalství a jindy třeba zlost nebo úlevu. Tyto i další emoce k velké ztrátě patří. V této době je třeba hlavně o sebe pečovat opravdu jako o člověka, který prochází truchlením – s respektem, laskavostí, s pochopením a tolerancí. Podobně jako v předchozím období potřeboval toto všechno tatínek, nyní je řada na Vás, abyste si dopřála klid, plnění potřeb, vyjadřování emocí a hlavně čas, kdy budete moci vstřebat vše nejen z poslední doby, ale možná celé tatínkovo stonání. Přála bych Vám, aby se postupem času Vaše obrovská ztráta přeskupila do důvěry a vděčnosti z toho, že jste měla takového rodiče a mohli jste spolu ve vzájemné lásce strávit i tak těžkou dobu, jakou byla jeho nemoc.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
