Tatínek si přál umřít doma, ale nepovedlo se to. Jak je možné se s tím vyrovnat?
Dobrý den, prosím o radu. Můj tatínek zemřel ve věku 88 let (přesně za měsíc na den po svých narozeninách). Diagnostikovali mu poslední stadium Fibrozy plic. Dohodli jsme se s lékaři a tatínkem, že ho vezmu domů a vyřídili jsme přihlášku do domácí hospicové péče.
Toto jsme vyřídili během jednoho dne pátek 13.10.2017 s tím, že 18.10.2017 bude propuštěn do domácí hospicové léčby. V sobotu 14.10.2017 mi ale z nemocnice zavolali, že v noci nastaly komplikace a tatínek v sobotu 14.10.2017 v poledních hodinách zemřel.
Nechali mne, sestru a mého syna ještě s tatínkem rozloučit, mohli jsme s ním posedět byť již ve změněném stavu, ale i to bylo pro nás útěchou. Mne ale stále provází denně obrovská výčitka svědomí, že jsem včas tatínka nevzala domů (byl ale zcela závislý na kyslíku a bez nasazení této terapie by mi ho nedali), vůbec to nemůžu zpracovat, i když stav byl velmi vážný, tatínek neměl bolesti, až v pátek 13.10. si stěžoval na bolesti na hrudi, byl naprosto při smyslech, absolutně žádná známka pomatenosti, byl rád, že za 4 dny půjde domů. Lékaři mi nedali během dopoledne vědět, že umírá, tolik nechtěl umřít v nemocnici a já slíbila, že budu do konce s ním.
Prosím o radu, jak se dá s tímto vypořádat, denně hledám 20 hodin na internetu cokoli, co by mě zavedlo do času před jeho úmrtím. Nemohu najít smíření se s jeho smrtí, byli jsme takřka denně spolu po dobu 12-ti let po úmrtí maminky. Rozumově vím, že si mám vážit těch 12-ti společně prožitých roků, že mu mám přát klid, že už ho nic nebolí, byl citlivý na mlhu, tu když za okny vidím, tak si vzpomenu, jak ho všechno bolelo. Kdyby asi umíral tak, jako moje maminka, zemřela v hospicu, 3. den po dni, kdy ji přijali, ale ta umírala přesně jak se umírat asi má, postupně ubývala energie, postupně přestávala jíst i pít, mluvit, lépe bych se s tím vyrovnala, ale tatínek ještě v pátek plánoval, jak uspořádáme pokoj, ve kterém bude on, kam umístíme stolek, pojízdné křeslo, televizi... a najednou mi cestou na návštěvu za ním zavolala lékařka, že nastaly komplikace.... Prý asi embolie, ale nevím, proč mi nedali vědět, proč až po úmrtí. Umím si vysvětlit, že jeho stav byl velmi vážný, i když do data odjezdu do nemocnice (26.9.2017) žádné velké problémy neměl. Ano, kašlal, pokašlával, hodně jsme pili průduškové čaje, medikoval Atrovent, ale opravdu až tři dny před velkou nezvladatelnou dušností nebyl náznak, že něco takového přijde. V nemocnici mu udělali CT a byla stanovena diagnoza Plicní fibróza, po 10-ti dnech byl převezen z interního oddělení na oddělení plicní na test, zda splňuje podmínky pro oxygenoterapii. Až sem jsme pořád věřili, že i když se postupně bude stav zhoršovat, že poděkujeme za každý den, týden, kdy bude doma v péči rodiny a pomoci sester z hospicové domácí péče.
Toto naše velké přání se ale nevyplnilo.
Děkuji za to, že jsem mohla svoje truchlení a trápení popsat.
Jaroslava
Trápí Vás, že se nesplnilo tatínkovo i Vaše přání, aby umíral doma. Nepoznali jste, že tatínek má už kratší čas než jste původně plánovali, a zlobíte se na lékaře, že Vám nedali včas vědět.
Dobrý den, Jaroslavo,
trápí Vás, že se nesplnilo tatínkovo i Vaše přání, aby umíral doma. Nepoznali jste, že tatínek má už kratší čas než jste původně plánovali, a zlobíte se na lékaře, že Vám nedali včas vědět. Je možné, že to mohli lépe odhadnout a nevěnovali pozornost tatínkovu stavu natolik, aby Vám zavolali včas. Je také možné, že změna tatínkova stavu byla velmi rychlá a tak lékaři nezvládli reagovat tak, abyste dorazila ještě v době jeho života. V každém případě je opravdu škoda, že jste se to nedozvěděla.
Tyto úvahy Vám možná komplikují vyrovnání se s tatínkovým odchodem, chtěla jste ho doprovázet do poslední chvíle a je možné, že máte představu klidnějšího loučení a snazšího opouštění zemřelého. Z Vašeho e-mailu je zřejmé, že Vám tatínek moc chybí a o to víc byste usilovala o naplnění jeho přání a strávení každé možné chvilky s ním. Je škoda, že jeho rychlá smrt komplikuje Vaši příležitost smířit se s jeho odchodem bez výčitek. Vůbec nepodceňuji touhu vše zakončit dobře, podle přání pacienta i rodiny, nicméně si myslím, že jste s tatínkem udělali vše, co bylo v dané situaci možné. Vy i tatínek jste naplánovali jeho převoz domů i hospicovou péči, vymýšleli jste vše pro jeho pohodlí a na obou stranách mohl být klid v tom, že jste zajedno a víte, že jde o dobrou péči vedenou láskou. Nepochybuji o tom, že i když se tento plán úplně nenaplnil, Vaše odhodlání i tatínkova důvěra nepozbyly na platnosti. Někdy nás smrt nebo jiné okolnosti překvapí a překazí naše dobré a láskyplné úmysly. Láska a důvěra tím ovšem nemizí.
Mrzí mne, že se Vám to vše nepodařilo, jak jste chtěli. Nemyslím ale, že jste něco pokazili nebo, že tatínek musel o to víc trpět. Věděl, že pokud to bude ve Vašich silách, uděláte vše, co je možné.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
