Tatínek před měsícem náhle zemřel. Nemohu se s tím smířit. Jak ho nechat jít?
Dobrý den,
Pred mesicem me zemrel tatinek,byl mym nejblizsim z rodiny.Zemrel po mesici v nemocnici.Zacal chodit na dialyzu 3tydny na interně byl celkem fajn a ten 4tyden ho prevezli na rehabilitacni oddeleni a behem 6dni zemrel.Tatka mel cukrovku,slabe srdce,ledviny na odpis,cevy se mu ucpavaly,atd.Chudacek mel toho moc.Nemuzu se smirit se smrti,ze uz tu neni,ze hi neuvidim.Nevim,jestli doktori nezanedbali peci,jak je mozne,ze 3 tydny to daval a 4 mi umre.Videla jsem ho v zuboženém stavu.Za ten posledni tyden zestarl o 20let.Tatkovi bylo 61let.Vzdy stal pri me,podporoval me,pomahal mi.Posledni rok,jsem si ho vzala k sobě do bytu a starala se o nej.Tim je to pro me tezsi.Kazdy den s nim mluvim.Jsem doma hádavá, nervózní,kricim po dětech,s manzelem se hádám.Ted to tak mam.Je mi smutni,citim prazdnotu,jako by me nekdo vyrval srdce z tela.Vim,ze bych ho mela nechat jit,ale jak?Okno jsem otevrela, svíčku zapalila a neni to lepsi.Jsem na dne.Dekuju
Váš tatínek nedávno zemřel. Starala jste se o něj, byl nemocný, ale jeho úmrtí bylo náhlé a nečekané. Nemůžete se s tím smířit, kladete si otázku, zda lékaři něco nezanedbali. Cítíte velký smutek a prázdnotu. Na Vaše blízké reagujete podrážděně. Píšete, že byste tatínka měla nechat jít, ale nevíte, jak na to.
Dobrý den,
porozuměla jsem tomu, že Vám tatínek moc chybí. Jak píšete, měl moc nemocí, kterým nakonec podlehl. Bývá to docela časté, kombinace mnoha nemocí tělo natolik vyčerpá, že to vypadá jako náhlá smrt poté, co se pacient dlouho držel.
Z toho, co píšete, mám dojem, že se hlavně zlobíte. Je možné, že vnímáte tatínkovu smrt jako křivdu, nespravedlnost, něco, co se ještě nemělo stát. Váš tatínek byl ještě vlastně mladý, a i přes množství závažných onemocnění jste ho nevnímala jako člověka, který by mohl zemřít. Jak jste psala, byl Vám velmi blízký, a tak je teď asi téměř nemožné přijmout, že už tu není. Potkala Vás tak velká ztráta. Odchod člověka, který při Vás stál a pomáhal Vám, nejde zvládnout za krátkou dobu, obzvlášť, když jste s jeho úmrtím nepočítala.
Zpracovat takové trápení nějaký čas trvá a je běžné prožívat různé negativní pocity. Potíž může nastat tehdy, když se člověk zlobí dlouho nebo příliš vyjíždí po druhých nebo je obviňuje, protože je přesvědčený, že takovou bolest nikdo jiný nezažívá nebo, že se to nedá vydržet. Je možné, že to potkalo Vás, a tak v rámci svého zoufalství odháníte své blízké. Má to tu výhodu, že Vás mohou nechat být, porozumí tomu, že do Vašeho světa nyní nemají vstupovat svými požadavky a nároky. Nevýhodou bývá, že se člověk může cítit ještě osamělejší a ztrácí tak možnost podpory od lidí, kteří zůstali.
Je asi na místě se zlobit, uvědomovat si vnitřní nesouhlas s tím, co se stalo. Zároveň bývá vhodné ostatním lidem vysvětlit, že se zlobíte na celou tu situaci víc než na ně a že věci kolem sebe nyní vnímáte optikou velké ztráty, abyste si nezkomplikovala vztahy s dalšími blízkými. Tím, že začnete maličko víc věnovat pozornost vztahům s lidmi, které kolem sebe máte, můžete pomalu začít budovat život, ve kterém už sice nebude Váš tatínek aktivní, ale může v něm dobře fungovat jeho odkaz, jeho předchozí podpora pro Vás. Obvykle to „nechat jít“ probíhá postupně. Učíme se být bez fyzické přítomnosti zemřelého, ale také můžeme začít pozorovat přítomnost jeho vlivu v sobě i druhých lidech, na které působil.
Měsíc je na truchlení opravdu krátká doba. Dopřejte si čas, péči i pocity, které potřebujete – vztek, smutek, zmatek, lásku nebo cokoliv dalšího. Jen si neničte to, co budete v dalším životě potřebovat – blízkost a podporu druhých lidí. Přesně to, co jste tolik oceňovala u taťky. Když Vás emoce budou zmáhat, neváhejte druhým sdělit, co se s Vámi děje. Můžete se svěřit svým blízkým nebo k tomu využít třeba některou z linek důvěry pro dospělé případně konzultaci s poradcem pro pozůstalé. Připadá mi škoda, abyste k samotě po tatínkovi ještě cítila samotu mezi ostatními lidmi, kteří tu nyní mohou být pro Vás.
Zuzana Vondřichová