Tatínek má pokročilou rakovinu slinivky, prý selhávají játra. Co dělat?

Dobrý den, Patricie.

Dle Vašeho popisu to vypadá, že nádor ze slinivky prorůstá do žlučových cest a do jater. Žlučové cesty, které vycházejí z jater, se před vstupem do střeva spojují s vývodem, který vede trávicí enzymy ze slinivky. Poslední část cesty mají společnou, a proto velmi často dochází v pokročilém stádiu rakoviny slinivky ke žloutence. Žluč nemůže odcházet do střeva a tak se hromadí v játrech, která se zvětšují a utlačují hlavní žíly, které odvádějí krev z dutiny břišní a z dolní části těla. A tak vznikají otoky nohou, případně se tekutina může hromadit i v břiše. Játra jsou tedy ohrožena nejen přímým prorůstáním nádoru a úbytkem funkční jaterní tkáně, ale i tím, že hromadící se žluč poškozuje jaterní buňky a ty se rozpadají. Nic z toho Vy ovlivnit nemůžete a v tomto stádiu pravděpodobně ani lékařská věda. To by musel posoudit ošetřující lékař Vašeho tatínka. Co je však možné a v této situaci velmi důležité, aby měl Váš tatínek dostatečně silné léky proti bolesti a proti nevolnosti a zvracení. V tom by Vám mohl pomoct paliativní tým v lůžkovém či mobilním hospici. Záleží na tom, co je ve Vašem regionu dostupné a co by bylo pro Vašeho tatínka nejvhodnější. Pro Vás je důležité vědět, že hubnutí nelze zabránit. Pokud játra i slinivka selhávají, nefunguje vstřebávání a zpracování živin. Není dobré tatínka nutit do jídla, pokud trpí nechutenstvím. On v této situaci nejlépe dokáže posoudit, co je jeho tělo schopno přijmout. Dobře cítí, jestli může jíst, nebo jestli mu jídlo spíš přitíží. To je potřeba respektovat, protože pokud by se přemáhal a do jídla nutil, tak by mohl zvracet a to by jej připravilo o další síly. On jediný má teď měřítko, co snese a co ne, a to včetně fyzické aktivity.

Je to pro Vás velmi těžká situace, protože mu chcete pomoct a určitě by Vám ulevilo, kdybyste pro něj mohla něco udělat vlastníma rukama. Když někdo běžně onemocní, tak se ho snažíme podpořit v tom, aby na dlouho neulehl a aby dostatečně jedl, aby nabral síly. Tady je to však úplně jinak. Jeho tělo nemá kapacitu na to, aby síly doplňovalo ze stravy, protože ji nedokáže zpracovat. Být i v takové situaci u nemocného, „s prázdnýma rukama“, bývá mnohem náročnější „ práce“, ale o to důležitější. Je dobré promluvit si o tom, jak on vše vnímá, jak moc blízko u sebe Vás chce mít, co mu ulevuje, co by ho potěšilo a naopak, co ho obtěžuje a trápí. Často nemocným moc uleví, když vědí, že rodina respektuje jejich pocity a limity a hlavně, že nezůstávají se svou nemocí či bezmocí sami, že můžou společně sdílet i to, co je těžké a bolestné, dokonce i to, co je nezměnitelné, aniž by očekávali, že rodina s tím něco udělá. Mnohdy je pouhé bytí nablízku a “nicnedělání” tou největší pomocí.

Je mi moc líto, že Vám nemůžu napsat jednoduchý návod, jak vše vyřešit, aby to zase bylo dobré, a že má odpověď není optimistická. Přeji Vám však mnoho sil, o které by se Váš tatínek mohl opřít. A neznamená to, že Vás nesmí nic bolet. Bolet to bude a já bych Vám moc přála, aby i ty bolestné chvíle byly vaše společné a abyste mohli vzájemně čerpat z blízkosti, kterou Vám rakovina vzít nemůže.

S úctou

MUDr. Katarína Vlčková