Tatínek letos v únoru zemřel, těžce to nesu, myslím i na trauma z dětství. Může to souviset? Co se se mnou děje?
Dobrý den. Prosím vás nedávno mi zemřel tatínek, zemřel 10.2.2021. A já to strašně těžce nesu mám stále výčitky. Nějakým způsobem jsem potlacila své emoce a nešlo mi vůbec brečet i když jsem uvnitř zlomená a prázdná plná bolesti. A teď pláč přichází nečekaně ale většinou když jsem o samotě. Nejhorší pocity mám v noci když je tma, mám strašny nepopsatelny strach když usínám. Bojím se zavřít oči a usnout, pořád se budim a mám pocit jakoby tam někdo byl ale není. Tedy krom manžela a dětí. Už kvůli nim se snažím vypadat že všechno zvládám ale uvnitř nezvládám. Vytesnuji z mysli to, že zemřel. Mám pocit jen že někam odjel a nebo že je stále doma a nevola nepíše, protože je mu zle. I když vím že zemřel, tak si ten fakt nepřipouštím a dělá mi hrozně zle když někdo o něm mluví jako o mtvem. Pořád mám nutkání mu volat nebo mu posílat fotky děti, tak jak to bylo zvykem, ale pak se zarazim a neudělám to. Jsem objednaná k psychologovi na 21.4 ale nevím jestli ho nebudu zbytečně zdržovat, mohl by třeba pomocí někomu kdo to potřebuje víc, nevím jestli můj problém je k řešení u psychologa. Říkal že mi udělá psychologické vyšetření, ale já opravdu asi nejsem ve stavu vyplňovat nějaké testy a nebo nevím co to obnáší,to psychologické vyšetření. Ještě bych dodala že mě sex.zneuzival tehdy mamky přítel naštěstí bývalý asi před 12 lety a mamku bil. Trvalo to tak 6 let. mě byla potom diagnostikovana postraumaticka stresova porucha. Měla jsem problémy i s emocemi. Ale problémy psychické po jiste době přestaly a žila jsem normálně a toho člověka vytesnila. Nemůže to nějak souviset s tím jak těžce nesu ztrátu svého milovaného Tatínka? Mám strach z toho jak zvládnout celou tuhle situaci. Prosím vás o radu a vysvětlení co se semnou děje. Připojuji i můj minulý dotaz, abych objasnil celou situaci. (Minulý dotaz-Dobrý den, několikrát jsem zde psala dotazy ohledně tatínkovi nemoci a o terminálním stavu. Tatínek bohužel zemřel. S nemocí bojoval 6let, když byli jsme celá rodina při něm. Já osobně jsem se snažila s ním být pořád. Mám dvě děti které miloval a mě taky. Neustále mi to říkal a psal. Byl při mě vším, moc ho miluju a moc mi chybi. Cítím prázdnotu jakoby umřelo půl mě samotné nedokážu se s tím vyrovnat. Starala jsem se i něj až do konce, i s babičkou. Mám ještě i sestru, kterou ale už nic vidět ke konci nechtěl. Vyžadoval jen mě. Byla jsem jediná koho chtěl mít u sebe. Poslední 14 dní života se rapidně zhoršil. Museli jsme ho převést do nemocnice. Měla jsem strach ze tam umře, protoze si tk sám nepřál. Chtel zemřít doma v mé společnosti. Nemohl už ani chodit se vším jsem mu musela pomáhat. Oblékat, koupat, presunovat všechno. Ale dělala jsem tk s láskou a ráda. Miluju ho stále straně moc. V pondeli jsme ho tam s babičkou přivezli. Doktoři mi řekli ať jsem připravena že se domů už nevrátí. O tom jak špatně na tom je jsem věděla. Byla jsem s ním celé pondělí i úterý v nemocnici. Nasadili mu morphinu, a doktor mi říkal že je možné že jsem s ním naposled a ne probudí se. Ale on se probudil a ráno volal ať prijdu, ale v tu středu mi volal lékař že jezdit nemám že ho pustí domu a přiveze ho sanitka a musím ho čekat doma. Domluvila jsem si pomoc od služby pahop. Tatínek mi ještě ráno volal s tím že ví že umírá a že pojede domu, že musím být s ním že mě miluje nejvíc na světě a musím být s ním. Řekla jsem mu že na nej budu čekat a budeme spolu že s ním budu 24h denně a postarám se o něj jak nejlíp dovedu. Volal mi ještě v tu středu v 13:50 že se na mě těší a že budeme spolu. Řekla jsem mu že už jdu k němu do bytu a budu čekat. Řekl :dobře Markétko, za chvíli budeme spolu dekuju ti za všechno, miluju tě. Čekala jsem u něj a všechno připravila. A ve 14:40 mi volal doktor, že tatínek bohužel ve 14 :20 zesnul. Jak mi to mohl udělat, proč na mě nepockal? Cítím se hrozně vinná že jsem tam v ten moment nebyla. Nebyla jsem j něj když si oral umřít se mnou. Moc mě to bolí mám pocit že jsem selhala a neudělala všechno. Když ten doktor volal hrozně moc jsem brečela křičela,, pro si má mě nepockal Tatínku, proč,, Plakala jsem stále každý den a moc, ale den před pohrbem jsem neuronila ani slzu. Byla jsem smutná a zlomená uvnitř, ale nedokázala jsem brečet, proč? Jsem necitliva? Jsem špatný člověk? A v den pohřbu jsem plakala zase moc strašně moc, ale teď zase neplacu, cítím jen bolest a prázdno a pořád doufám že přijde nebo že zavolá. Prosím co mám dělat? Jak to zvládnout? Myslíte že věděl jak moc ho miluju, a udělala jsem pro něj opravdu všechno? Zařídila jsem sama celý pohřeb přesně podle jeho přání. Moc to bolí chci ho zpátky. Ale vím že poslední rok se jen trápil v bolestech a zvracení, smrt si přál. Chtěl vysvobodit. Vím to, ale nezvladam tk vstřebat. Prosím poraďte mi co mám dělat. Mám dvě malé děti.)))
Moc vám děkuji za váš čas, krásný den.
S pozdravem a úctou
Markéta
Dobrý den, Markéto.
Je namístě, že jste se objednala k psychologovi, protože Vaše potíže mohou spolu opravdu souviset a jejich zvládnutí přesahuje možnosti naší poradny. Není třeba váhat, zda zabíráte někomu místo – lidé se obrací na psychology, když potřebují, a Vaše posuzování obtížnosti není třeba. U Vás navíc možná současné truchlení nasedá na předchozí trauma a to už je situace, která vyžaduje péči. I když jste to tehdy zvládla, je opravdu možné, že nyní už Vaše dříve zraněná psychika reaguje aktivněji či silněji, než by tomu bylo bez předchozích těžkostí. Proto je namístě se potížím věnovat, abyste je zvládla. Mít k tomu odbornou podporu je zcela přiměřené. Psychologické vyšetření může být užitečné pro upřesnění Vašeho stavu. O tom, zda jste schopná vyšetření absolvovat a co od psychologa potřebujete, je možné se domluvit a jednat s ním o tom, aby Vám situace vyhovovala a zároveň on mohl dělat svou práci.
Přitom je třeba vědět, že popisujete stavy, které jsou vlastní mnoha pozůstalým, i když neměli předtím žádné bolestné zkušenosti. Přijmout, že zemřelý už tady není, naučit se žít bez komunikace s ním, vyžaduje čas a hledání nových způsobů, jak fungovat bez zemřelé osoby. Fakt, že to psychika odmítá přijmout, je v první fázi truchlení běžný. Je ovšem důležité snažit se posunout dál. Pomáhá navštěvovat hřbitov, vnitřně se s tatínkem loučit a mluvit o svých pocitech, dojmech a myšlenkách s druhými lidmi. Myslím, že by mohlo být namístě, aby Vaši blízcí, hlavně manžel, věděli, jak Vám opravdu je a mohli Vám být víc k dispozici. Mít dojem, že jste v pořádku a chovat se podle toho, je pro Vašeho muže i pro Vás dlouhodobě nevýhodné, protože nemusí jednat adekvátně a hrozí, že se jeden druhému odcizíte. Pak byste mohla na své trápení zůstat sama a on také a to by byla další zátěž.
Chtít podporu ostatních a říkat si o ni, je ve Vašem stavu přiměřené a žádoucí.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
