Tatínek je po oživování ve vigilním kómatu, prý nevnímá. Jak je možné, že reaguje? Jak dál?
Dobrý den,
obracím se na Vás s prosbou o názor či poskytnutí nějakých bližších informací týkající se bdělé kómy nebo-li apalického syndromu.
22.9.2018 měl můj tatínek pravděpodobně silné arytmie a částečný infarkt...způsobilo to zástavu srdce a oživování 45 minut. Bylo nám řečeno, že byl mozek bez kyslíku 25 minut, a že je mozek vážně poškozen. Po převozu do nemocnice mu srdíčko spravili, podchlazovali ho a stejně prvotní informace byla, že má poškozen celý mozek, a že máme čekat ty nejhorší zprávy. O 2 dny později dělali CT mozku znova a zjistili, že mozek není poškozen celý, ale ve velké míře, a že to vypadá, že zůstane v bdělé kómě nebo-li v apalickém syndromu. Říkají nám, že nás tatínek nevnímá a pro mě to je hrozně těžké. Tátu hrozně miluju a jsem z celé této situace už zoufalá a vyčerpaná. Nerozumím tomu, že má zůstat takto, když reaguje rukama na bolest, kope nohama, reaguje na lechtání na nohou, otvírá oči, mrká, zívá, tak jakto že mi někdo řekne, že nevnímá? Je pořád napojen na dýchací přístroj, takže mu do krku vede dýchací trubice, která ho v krku hrozně dráždí a dáví ho to tak, že tu hadici kouše, tak že se nám málem udusil, proto mu až skoro do krku vrazili roličku obvazu aby se neudusil. Musí to být pro něj hrozně nepříjemné a já nevím jak mu můžu pomoct. Vidím, že hrozně trpí a já trpím s ním. Snažím se s ním být maximální dobu, po kterou mě u něj nechají...hladím ho, povídám mu 5 hodin každý den, pouštím písničky, čtu články, ukazuji fotky a zkoušíme všechno možné, ale nevím jak dál.
Zároveň na nás tlačí s převozem do místa bydliště, ale to my nechceme, protože se bojíme, že celá jeho péče by byla tady u nás na ARU zanedbaná, proto bych se chtěla zároveň zeptat, zda nemáte nějakou zkušenost, co byste nám mohli doporučit, kam bychom ho mohli nechat převést někde v moravskoslezském kraji, kde by mu věnovali potřebnou péči, když v Třinci - podlesí si ho nechat nemohou?
Děkuji za případnou odpověď. Grůzová Nikola
Váš tatínek prodělal srdeční zástavu, byl úspěšně oživen, avšak jeho mozek utrpěl nedostatkem kyslíku závažné poškození. Situace je pro vás velmi nepřehledná a náročná, zároveň řešíte, jak postupovat dále, jak tatínkovi nejlépe pomoci a být mu oporou.
Vážená Nikolo,
vzhledem k tomu, že jde o celkem nedávnou událost, je v tuto chvíli těžké se přesně vyjadřovat k vývoji tatínkova stavu do budoucna. Během prvního měsíce po příhodě, která nebyla způsobena poraněním, je možné, že se stav zlepší a přejde do mírnější formy. Po 3 měsících tato naděje výrazně klesá. Nemocní pak mohou měsíce i několik let zůstat v tomto stavu. Jsem si jistá, že vaše přítomnost, to, že na tatínka mluvíte, dotýkáte se ho, jste s ním, je pro něj velmi důležitá. Nevím, zda a do jaké míry nás tito nemocní vnímají, ale někdy je vidět třeba zklidnění dechu nebo srdeční akce. To, co pro vás může být matoucí, jsou právě pohyby rukou, automatický úsměv a podobně – právě proto se tomuto stavu říká vegetativní stav. Nemocný přežívá, ale je těžké říci, jak a co vlastně žije a prožívá.
Máte pochopitelné obavy z přesunu tatínka z dobrého pracoviště jinam. Bohužel tomu se nelze vyhnout. Akutní lůžka jsou důležitá pro pacienty, kteří potřebují akutní resuscitační péči a je-li jejich stav stabilizován, je nutné je přesunou dále a uvolnit místo dalším nemocným. Obvykle tito pacienti bývají předávání na tzv. NIP – následnou intenzivní péči a pak podle stavu i dále. U pacientů, kteří jsou dlouhodobě ve vegetativním stavu (permanentní VS), je možná také péče v lůžkovém hospici, který může být velmi dobrou alternativou.
Myslím si, že v tuto chvíli nezbývá než čekat, jak se bude tatínkův stav vyvíjet dále. Můžete se pokusit odpovědět si na otázku, co by si asi tatínek sám přál, kdyby se mohl probrat a vidět, co a jak se děje. Přál by si intenzivní péči, kdyby naděje na zlepšení byla dobrá? A co kdyby byla malá? Přál by si takto žít i léta, kdyby naděje na úzdravu byla nereálná? Kdyby se srdce znovu zastavilo, přál by si další pokus o oživování? Každý jsme jiný a každý můžeme situaci hodnotit jinak. Proto je důležité pokusit se podívat očima nemocného, pokud on sám se vyjádřit nemůže. To může velmi ovlivnit další postup.
Přeji vám i tatínkovi hodně odvahy i sil
MUDr. Irena Závadová
Dotaz zodpovídá
