Táta je v posledním stádiu rakoviny. Nezbývá mnoho času, abychom si mohli o všem promluvit, on se ale chová odmítavě a nechce se mnou komunikovat.
Dobrý den, velmi děkuji za tyto stránky plné povzbuzujících slov. Poslední dobou zde nacházím útěchu, porozumění a odpovědi na moje otázky.
Můj otec -56 let- je v posledním stádiu rakoviny ORL. Žije s touto diagnózou již pátý rok. Od srpna je po operaci dutiny ústní a jeho stav se krůček po krůčku zhoršuje. Půl roku nemůže jíst, mluvit, poslední měsíc ani chodit a velmi málo slyší. Trápí se a my s ním. Od srpna se o něj s mámou staráme. Maminku již péče velmi zmáhala, celé měsíce se nevyspala, protože ho musela každou hodinu v noci odsávat. Navíc po psychické stránce to bylo také velmi náročné pro všechny.
MInulý týden začat táta silně krváce a zavolali jsme mu záchranku. V nemocnici ho stabilizovali a vzhledem k tomu, že máma začala brát anitdepresiva a tátův stav byl vážný, zůstal v nemocnici. Dostává antibiotika a morfium, selhávají mu ledviny. Už ani nesedí, jen leží. Jezdíme za ním téměř každý den. Dnešní návštěva pro nás byla však velmi krutá. Táta měl předevčírem teplotu a moc se potil, košili propotil během dvou minut. Komunikoval s námi ale ještě dobře, i když byl hodně unavený. Dnes nám dr. sdělila, že spí téměř celý den, no a když jsme ho probudili, byl velmi nervozní, začal se křečovitě chytat madla, jakoby chtěl vstát, ale vůbec se na ná ani nepodíval, přišlo mi, že brečel. Na sestry reagoval, i mrkal (signál souhlasu), ale na mámu a mně se ani nepodíval, můj napsaný vzkaz si přečetl, ale otočil hlavu. Nechtěl nás vidět. Je to pro nás velmi bolestivé. O tátu jsme se staraly, jak nám to jeho stav a naše síly stačily. Vím, že by chtěl být určitě doma. Ještě jsem si také všimla, že má plenu.
Nějak nevíme, jak s ním dál komunikovat, vím, že mnoho času nezbývá a bojím se toho, že táta zemře s myšlenkami, že jsme ho doma nechtěly a výčitkami vůči nám. Diagnózu i prognozu od počátku nemoci zná, moc o tom ale nemluvil. Život s ním nebyl zrovna jednoduchý, máma ho celý život poslouchala a vše se dělo podlě jeho vůle.
Jsem ze všeho zmatená, tak ráda bych se s ním chtěla rozloučit ve smíru. Komunikace je však velmi obtížná a ted když nás odmítl....jak s tím vším naložit.
Vážím si Vašich odpovědí.
Píšete o stavu Vašeho těžce nemocného otce a tomu, že je nyní těžké se s ním domluvit. Táta se tváří odmítavě a nechce s Vámi komunikovat a Vy víte, že zbývá málo času, abyste si mohli vše vysvětlit či sdělit.
Dobrý den,
chápu, že to prožíváte jako trýznivé, snad i nespravedlivé a hlavně jako nepochopení. Pokud je to ještě možné, můžete zkusit tátovi sdělit (ústně či písemně) své pochybnosti, přání i zklamání. I když táta špatně slyší a odvrací se nebo třeba už nechce číst, co mu píšete, je velká šance, že k němu něco dolehne — vždyť často vnímáme hlavně atmosféru sdělení než jednotlivá slova! Vy byste mu tak mohla říct, co máte na srdci a zformulovat to, co mu ještě potřebujete říct — že Vás mrzí, jak situaci vnímá a co k němu cítíte. Vy tedy můžete zkusit zprávu poslat, zda ji táta přijme je už na jeho straně a Vy to, bohužel, můžete ovlivnit jen velmi málo.
Ačkoliv Vás totiž povzbuzuji ke sdělení a sdílení, také si uvědomuji, že se vždy nepodaří, aby lidé končili svůj život v pokoji, se vším vyřčeným, urovnaným, bez křivd a s odpuštěním. Jak blízcí umírajícího, tak sám pacient, mají svůj úkol a své možnosti. Někdy prostě narazí na svá osobní omezení, nepochopení či zranění a nejde vše dokončit dobře a bez hořkosti. Je to smutné, přesto to k životu patří — každý z nás se dokáže vyrovnat jen s něčím a, bohužel, s některými těžkostmi se nedokáže úspěšně utkat. To může být případ Vašeho otce, který možná ve svých posledních dnech prožívá něco, co mu brání, aby více chápal své nejbližší a jejich zprávy, možná se zlobí, že jeho život již končí. V této fázi se lidé opravdu odvrací od svého okolí a jsou někdy necitliví až hrubí — nemusí to přímo souviset s konáním ostatních, ale s celkovou situací, která je moc těžká a umírající člověk má jen omezený čas a síly na vyrovnávání. Takové jednání ovšem zpětně vyvolává rozhořčení na straně pečujících a tak jsou poslední chvíle ještě těžší.
Dá se tomu čelit jen omezeně tím, že si člověk opakovaně připomíná, že každý má své limity a vlastní cestu, jak se s koncem života vyrovnávat. Někdy si v tom prostě nemusíme navzájem porozumět, přesto to neznamená, že jednáme špatně nebo se zlým úmyslem.
Přejeme Vám hodně sil v tomto těžkém období a trpělivosti se sebou i s tátou.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
