Syn spáchal sebevraždu, nejspíš měl bipolární poruchu. Mám výčitky, pláču o samotě, hledám odpovědi. Kde najít pomoc?

Dobrý den, Šárko,

vyrovnat se se ztrátou dítěte a vyrovnat se sebevraždou blízké osoby jsou jedny z nejnáročnějších situací, u Vás je to obojí. Soucítím s Vámi, vím, že je to nepředstavitelná ztráta a zátěž.

Většina lidí má v takové situaci výčitky, že mohli něco udělat, mohli více naslouchat, být laskavější a podobně. Nicméně obvykle se ukáže, že udělat moc nemohli, protože nevěděli, co se děje a mnohdy se to nedá ovlivnit ani tak. V tom jsou psychické nemoci velmi zákeřné. Chápu, že Vás nyní mrzí neshody se synem v minulosti nebo ostrost některých Vašich slov. Asi to ani jinak nejde, člověk ví, že nechtěl druhému ublížit, chtěl, aby vše dobře dopadlo – to nás ostatně k mnoha sporům s potomky vede, chceme, aby se měli dobře a jednali dobře. Předpokládám, že kdyby byla situace opačná, i Váš syn by mohl litovat některých svých slov nebo činů. Zároveň myslím na to, že většinou jednáme do budoucna, s přesvědčením o šanci s druhou osobou vše urovnat, vrátit se k láskyplnému vztahu. Je to normální, naši blízcí nás mohou rozčilovat, a tak se někdy neudržíme, a nic to nemění na tom, že je milujeme. Velmi často to druhá strana ví a nepochybuje o tom, že za všemi výčitkami i hádkami zůstává třeba láska matky k synovi. V depresivních stavech ovšem lidská mysl uvažuje jinak, na lásku zapomíná nebo má chorobný pocit, že druhým svým odchodem uleví. Prostě vidí svět zkresleně, těžce, a nedokáže zahlídnout, že je to nemoc, která mu nasadila tu černou optiku. S tím blízcí často nemohou hnout.

Co se týká Vašeho stavu, je možné, že se zatím Vaše psychika vyrovnává s tímto utrpením způsobem, který působí jako otupělost, bytí v představách a urovnávání nedokončených záležitostí se synem. Je to obvyklá cesta, jak Vám možná Vaše mysl dávkuje tu tíhu a pomáhá Vám vše postupně rovnat tak, aby to bylo alespoň k přežití. Protože mysl pracuje v této zátěži naplno, může se to projevovat jako poruchy spánku, někdy třeba dezorientace nebo extrémní únava, někdy jako podrážděnost nebo podobné nepříjemné stavy. V takovém období je třeba hodně odpočívat, být spíš v klidném prostředí než ve stresovém, neřešit, co není nutné, dopřát si láskyplnou péči raději než odříkání.

Psychofarmaka Vám v tom mohou ulevit, můžete o ně požádat jak praktického lékaře, tak psychiatra. Psychologická pomoc je také vhodná, pokud najdete odborníka, který Vám vyhovuje. Není nutné něco hned cítit nebo čekat okamžitou úlevu. Psychoterapeut může být ve Vaší situaci spíš průvodcem a trpělivou podporou než člověkem, který nějakými technikami zařídí, aby to bylo hned pryč. Odtruchlit ztrátu dítěte (byť dospělého) vyžaduje spíš měsíce a roky než týdny. Mrzí mě to a chci Vás podpořit spíš v trpělivosti a ohleduplnosti k sobě než k neadekvátně rychlým krokům. V tuto chvíli možná potřebujete více péče než Vaše zákaznice a přála bych Vám, abyste si ji se svou ztrátou dopřála. Práce může být místem, kde žijete na chvíli v jiném světě, soustředíte se na svět módy než na svou ztrátu, je fajn, když Vám bude pomáhat. Nejde ale úplně zařídit, abyste byla pracovně zapojená naplno, protože Vaše psychika potřebuje velkou kapacitu pro zpracování Vašeho trápení.

Doufám, že najdete adekvátní pomoc, která Vás podpoří v době, kdy se Vám nedostává sil,

Zuzana Vondřichová