Stesk a beznaděj po smrti tatínka
Vážení, mnohokráte děkuji za tyto stránky, protože mi dosti pomohly. Ani nevím čím, možná jen tím, že prostě jsou a člověk má pocit, že se má kam obrátit a není v tom sám.
Je to půl roku, co mi zemřel tatínek a asi teprve teď si jsem schopna přiznat, že už ho nikdy neuvidím. Ještě pár dnů nazpět jsem věci rovnala tak, aby se v nich vyznal až přijde; (to je umocněno tím, že do nemocnice docházel a dle léčby tam zůstával nepravidelně třeba 3-14dní).
Vím, že na nás kouká, dohlíží a má o nás strach. Jen už nám nemůže pomoci.
Byl nemocný, ale nikdo nečekal, že to takhle skončí a už vůbec ne, takhle brzo.
Nemůžu si stěžovat na přístup lékařů, ale myslela jsem, že pokud jsou rizika tak vysoká, sděluje se to lidem dříve než hodinu před smrtí, jak tomu bylo u nás. Měli jsme s maminkou velikánské štěstí, že jsme mohly být u tatínka v jeho poslední hodince (věřím tomu, že na nás čekal a odešel ve chvíly, kdy jsme chtěly jít domů). Nevíme dodnes, co se stalo, jen to že ho doktoři tak utlumili léky, že ztratil vědomí a tím nebyl schopen bojovat, protože jsem přesvědčena, že by ještě bojoval a i z nemočničního lůžka zařídil spoustu věcí, aby se teď o nás nemusel bát. Dostala jsem se do situace, kdy jsem musela mamce vyvracet věci, které jí trápily (zanedbání péče, co více jsme mohli pro tatínka udělat atd. - Vám jistě známé úvahy pozůstalých) a tím jsem se vůči nim musela obrnět já. Žiji s maminkou v jedné domácnosti a tím jsme si teď navzájem sice největší oporou, ale také se zase trápíme tím, že nejsme schopny se emočně uvolnit a tatínka oplakat. Samozřejmě, že truchlíme, ale jsou to až ty přetlakové, chvilkové situace. Já musím fungovat v práci a maminka v domácnosti (již je v důchodu). Čím dál víc mne bolí a mám výčitky vůči tatínkovi, protože mi připadá nedůstojné hned po odchodu nejbližšího přemýšlet co se má kde zařídit a přehlásit.
Jsem z toho koloběhu po úřadech silně zdrcená,ale vděčná, že mohu pomoci mamince.
Opět si nemohu stěžovat na přístup úřednic, ale ta byrokracie, která vede k neustálému oživování ztráty blízkého, neustálá korespondence na jeho jméno i když je vše přehlášeno atd. To vše mi přijde jako pohrdání člověkem a tím, co ve svém životě dokázal.
Navíc mi mamka několikráte řekla, že kdybych nebyla s ní, odejde za tatínkem. Maminka si je vědoma, že mne k sobě nemůže poutat, ale zatím nemáme ani jedna sílu toto pouto, které se teď posílilo, přetrhnout.Samozřejmě jsem už měla nakročeno do svého života, ale teď ukáže čas a další okolnosti, které se moc dobře nevyvíjí (ale to už bych zabíhala jinam).
Mám bratra, ale ten sic chodí na návštěvu a je ochoten pomoci, bydlí přeci jen jinde a tak to vnímá jinak.
Všichni říkají, že to čas zahojí, zatím ale čas přináší jen další situace,kdy tatínek a mamce manžel strašně chybí. A vím, že přijdou ještě těžší situace. Hlavně se teď stále bojím, abych v blízké době nepřišla i o svou maminku a aby se náš život zase vrátil do normálních kolejí.
Ještě jednou děkuji a přeji mnoho zdraví a pozitivních věcí
Vážená slečno Šárko,
půl rok, který uplynul od úmrtí Vašeho tatínka, je ještě krátká doba na to, abyste Vy i Vaše maminka byly vyrovnány s jeho ztrátou. Reakce a pocity, které popisujete, jsou přiměřené tomu, co jste zažily.
Pravděpodobně sama cítíte, že byste obě potřebovaly tatínka (a manžela) oplakat. Pokud není „rána“ alespoň trochu zhojená, každé „otření se“ o ni velmi bolí. A tím „otřením“ může být i tatínkovo jméno na obálce z úřadu. Možná máte obavu, aby Vás smutek nepohltil natolik, že nebudete moci plnit běžné denní povinnosti. Je zcela v pořádku snížit na sebe nároky, vzít si například dovolenou, a věnovat se sobě, svým pocitům, své bolesti. I tím, že se bolesti přibližujeme, dotýkáme se jí, se její intenzita přirozeně zmenšuje a „dotýkání se rány“ potom tolik nebolí.
K truchlení patří také touha odejít za zemřelým, nebýt. Pokud však již Vaše maminka přemýšlí nad konkrétními způsoby, jak zemřít, je nutné vyhledat pro ni odbornou pomoc — psychologa, psychoterapeuta či psychiatra.
Píšete o poutu mezi Vámi a Vaší maminkou, které se nyní posílilo, a o nedostatku síly jej přetrhnout. Pravděpodobně ještě nenastal vhodný čas na jeho rozvolnění. Z Vašeho dopisu soudím, že si obě dvě uvědomujete i možná rizika plynoucí z příliš veliké závislosti jedné na druhé. Věřím, že poznáte, až znovu nabudete ztracenou rovnováhu a budete se moci od sebe více vzdálit.
Přeji Vám, abyste si dovolila truchlit průběžně a abyste brzy nemusela mít takové obavy o maminku.
S pozdravem
Tereza Soukupová
Dotaz zodpovídá
