Starám se o partnera po CMP. Jeho psychiatricky nemocná matka ho velmi rozrušuje a hatí tak pokroky, které dělá. Jak s ní jednat?
Dobrý den, obracím se na Vás o radu s přístupem k osobě, která škodí osobě, o kterou se starám a já už si nevím rady, co mám dělat. Starám se třetím rokem o partnera po CMP s diagnozou inhibiční psychosyndrom. Dostal se z apalického syndromu do levlu, kdy krásně vnímá, chápe a dává velmi dobře najevo libost a nelibost a umí ano/ne. V případě, že není potřeba uspokojena, křičí a potí se a kašle a jakmile nelibost pomine, je v klidu. Celý tým ošetřovatelek, co mi s ním pomáhá, když jsem v práci, včetně mne, respektujeme jeho potřeby a snahu o komunikaci, jediný, kdo tu nemá ani špetku empatie, je jeho vlastní matka. Trpí bipolární poruchou a má pocit, že s ní Jirka mluví, že jí říká, co chce, stokrát jsme jí všechny vysvětlily, jak s ním má jednat a vždy to dopadne stejně - ignorací a aplikací opičí lásky. Někdy se dva měsíce neukáže, patrně má období "dole", pak zas tu chodí co druhý den, ale Jirka ji jen slyší mezi dveřmi a začne křičet a uklidní se až když odejde. Nevím, zda je to podvědomé něco z dětství, nebo vypěstovaná reakce. Vnímá hodně energeticky a ta paní je totální upír, tak bych se nedivila, že se mu prostě nelíbí její energie, natož to, jak na něj stále sahá, i když ví, že to nemá rád. Včera pohár přetekl, když jsem přišla domů, ošetřovatelka jej dávala "do pořádku". Byl zpocený tak, že se musela převléct postel, dala se ždímat, celý brunátný a po roce zahojeného kanálu po vytažené tracheostomické kanyle se mu tento kanál otevřel a šly mu z něj hleny. Ošetřovatelka popsala, že se prostě matka nedala uhlídat a když poté, co už Jirka opravdu řval, ji šla požádat, ať odejde, ležela na něm plnou vahou svého těla, čímž ho patrně dusila, Jirka byl fialový a třepal se a potil, do toho ho ještě přikryla po krk dekou, aby mu nebyla zima, přičemž ji stále vysvětlujeme, že termoregulace ošetřovaného je úplně jiná a vypozorovali jsme, že se takto přikrývat nesmí, jinak je okamžitě mokrý a to vede k dehydrataci. Takže paní už byla opravdu požádána o odchod a já po příchodu jsem nevěděla, zda nebudu muset volat pohotovost, protože Jirka nemohl skoro dýchat, jak mu unikal vzduch otevřenou ranou, nemluvě o dehydrataci, až dnes odpoledne začal zase močit. Nemluvě o tom, že se dnes celý den bojí jakéhokoli doteku a zneklidní už ve chvíli, kdy se kdokoli přiblízí k posteli.
Opravdu netuším, co mám dělat. Jakákoli rada paní je zbytečná, dělá si co chce a uhlídat se nedá. Pacient ji evidentně nesnáší, ale to ona nevidí. Musí to být pro matku strašné, že takto syn reaguje, ale neodradí ji to. A já jí zas nechci bránit v kontaktu, ať nemá deprese. Ale jemu evidentně ubližuje a každá její návštěva jej rozhodí. Můžeme pak aplikovat bazální stimulaci, posouvat jej dopředu, ale tyto nelibé vjemy vše kazí. Poradíte, jak s tak chorým mozkem jednat, ať přestane bezbrannému ošetřovanému ubližovat a škodit, přestože to nedělá úmyslně?
Mnohokrát děkuji, Andrašková
Několik let pečujete o partnera po mozkové příhodě. Chci ocenit péči, kterou mu věnujete – za jeho zdánlivě „drobnými“ pokroky stojí nepředstavitelné úsilí, vytrvalost a nezdolnost Vás i ostatních spolu-pečovatelek. Je s tím spojená také velká míra koordinace, vzájemného vylaďování, hledání nových možností… Přijměte prosím můj hluboký obdiv a ocenění. Smekám před nesmírným zapojením Vás i ostatních a také před pokroky, kterých se Vám podařilo dosáhnout.
Ptáte se, jak zacházet s matkou Vašeho partnera, která svým jednáním rozbíjí jeho vnitřní rovnováhu a hatí pokroky, kterých jste Vaším velkým úsilím dosáhli.
Dobrý den, vážená paní Andrašková,
vážíme si důvěry, se kterou se nám svěřujete. Vnímám bezradnost a bezmoc, kterou vůči matce partnera zažíváte. Vidím, že se snažíte jí porozumět, vyjít jí vstříc, dohodnout se s ní po dobrém, což velmi oceňuji. Zpravidla takové jednání vede k dobrým vzájemným vztahům. Bohužel v případě maminky Vašeho muže to tak nefunguje. Respekt z Vaší strany není „oplácen“ respektem ze strany její. Ona má možnost dělat si, co jí vyhovuje, ale následky nesete Vy, nikoli ona (= odpovědnost je na Vás?). A Vy jako byste neměla žádnou možnost dělat, co vyhovuje Vám (ve vztahu k oné mámě). S matkou Vašeho partnera nefungují „běžná“ pravidla návštěv (ohlášení se, možnost odmítnout návštěvu, předem vymezený čas, odmítnutí chování, které je u Vás nepřijatelné…).
Myslím, že by Vám velmi prospělo odpovědět si na otázku, proč tomu tak je? Co Vám brání odmítnout nebo nastavit hranice partnerově matce? (Někdy to bývají zjevné důvody, někdy je odpověď hluboce zakotvena v naší duši – např. jsme přesvědčení, že toto se maminkám nedělá či se cítíme provinile, kdybychom někoho odmítli.) Bývá také užitečné sama si pro sebe ujasnit, o koho vlastně pečujete – o partnera, nebo o jeho mámu? Jsou situace, kdy to nejde skloubit, kdy si člověk musí vybrat, o čí dobro usiluje. Někdy je dobré hledat odpovědi společně s někým dalším, s někým, kdo Vás zná a upozorní na to, co byste možná přehlédla. Mnohdy tuto službu udělají dobří přátelé, někdy pomůže pár setkání s psychoterapeutem.
Chci Vám také navrhnout, abyste starost s partnerovou mámou „nadnesla“ na provozní schůzce Vašeho pečovatelského týmu (předpokládám, že se občas sejdete a řeknete si, co se daří a jak dál; pokud takové schůzky neděláte, můžete ji zorganizovat). Doporučuji přizvat i ošetřujícího lékaře a další zapojené lidi. Proberte společně situaci – zda to ostatní vidí podobně, co jim zabírá a pomáhá, co se osvědčuje (ve vztahu k máminým návštěvám) a jaké kdo vidí možnosti. Potom můžete najít řešení, které bude pro Vašeho partnera nejvíc přijatelné. Můžete se také dohodnout na jednotném postupu, který budou všichni dodržovat. (Např. návštěvy od mámy jen v neděli na hodinu – mámě to oznámíte a v ostatní dny ji nepustíte dál.)
Zmínila jste, že partnerova máma trpí psychiatrickou poruchou – zkuste se spojit s jejím psychiatrem. Bohužel neexistuje ideální řešení ani zázračná rada – neznám ji já ani on. Ale mohl by vědět, co se osvědčuje při jednání s lidmi s touto nemocí. A mohl by po Vaší konzultaci být připraven a případně upravit medikaci nebo jinak se o tuto mámu postarat. Za zvážení by jistě stála také návštěva poradny pro mezilidské vztahy. (Dřív se tyto poradny nazývaly manželská poradna a byly ve většině okresních měst). Tam byste mohla najít podporu při hledání řešení, a pokud by partnerova matka souhlasila, mohly byste se tam sejít společně a hledat řešení přijatelné pro obě.
Paní Andrašková, ještě jednou přijměte obdiv za Vaše úsilí. Moc Vám přeji, abyste překonala své obavy a dokázala stanovit pevné hranice partnerově mámě. A také Vám přeji vytrvalost, energii a naději. Kéž je Vám přáno často zažít uspokojení, že jste na dobré cestě.
Budu Vám držet palce.
Petra Hálková