Starám se doma o maminku. Jak se připravit na poslední chvíle a na to, co přijde pak?
Dobrý den,
pečuji už více jak dva roky doma o plně imobilní maminku (kombinace nemocí, hlavní však je rostoucí neoperovatelný byť nezhoubný nádor mozku a související komplikace - hydrocefalus, obrny mozkových nervů, problémy s dýcháním, atd.), náš společný čas se ale blíží ke konci- v posledních měsících měla už několik krizí, z rozhovorů s pracovníky mobilního hospicu rozumím, že to může být otázka týdnů, ale také dnů či hodin. Maminka si přeje zůstat doma až do konce a ani já a můj osmdesátiletý otec (její manžel), si to nepřejeme jinak a počítáme s tím. Souběžně s péčí o maminku, která je finančně poměrně nákladná, jsem dosud pracovala v poradenské firmě v relativně vyšší pozici, se kterou souvisel na jedné straně výhoda flexibilní pracovní doby a nadstandardní příjem, ale také poměrně velký stres a velké množství práce. Kombinací změn doma (matčin zhoršující se stav) i v práci (příchod nového společníka a s tím související odklon firmy od "rodinného přístupu" k tvrdému byznysu), jsem se rozhodla ze zaměstnání odejít ke konci tohoto roku (téměř po devíti letech). Na co se chci zeptat - paradoxně mi právě to, že jsem to měla dosud doma velmi psychicky i fyzicky náročné a zároveň jsem podobně velkou zátěž měla v práci, svým způsobem pomáhalo - věděla jsem, že se "nesmím zhroutit", že tahle odpovědnost (hlavně péče o matku a finanční zabezpečení rodičů) je fakticky hlavně na mě, tak jsem se prostě držela a dosud se držím. Čeho se ale hodně bojím, co se stane, až maminka odejde a na mě dolehne zároveň jak její ztráta, tak vyčerpání ze zaměstnání (můj odchod není zrovna procházka růžovým sadem) a ztráta motivace a sil s něčím začít znovu. Pravda také je, že minimálně poslední dva roky se zcela vytratil můj osobní život - prostě jsem si neudělala čas na nějaké koníčky či přátele, spíš jsem se snažila občas ukrást trochu spánku, v kontaktu jsem byla fakticky jen s lidmi z práce, ze které právě odcházím.
Rozhodně nechci, aby to znělo, že svého rozhodnutí, vzít si maminku domů a starat se o ní, jakkoliv lituji - naopak, jsem šťastná, že jsem tohle rozhodnutí udělala a jak to zatím zvládáme, vím od doktorů, že maminka "přetáhla" svůj předpokládaný čas minimálně o 1,5 roku, navíc jsme se sblížily asi nejvíce za předchozí roky a nemáme už mezi sebou nevyříkané žádné dětské křivdy. Vím, že to bylo správné rozhodnutí a jsem na sebe svým způsobem vlastně hrdá.
Teď se jen hodně bojím dvou věcí - krátkodobě, jak zvládnu maminčiny poslední okamžiky (ty poslední krize, když vidím, jak bojuje o každý dech, jsou pro mě strašně psychicky náročné), abych jí vydržela být oporou až do konce a dlouhodobě - jak se pak nepropadnout na dlouho do nějakých hlubokých smutků a depresí, protože chci a potřebuji (i s ohledem na splátky hypoték) fungovat dál. Nevím, jak se na to připravit, jestli to vůbec je. Poradíte mi, kam se obrátit, až ta chvíle přijde? Můžu pro to něco udělat hned teď? Moc děkuji.
Dobrý den, vážená paní Darino!
Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Již dva roky pečujete o těžce nemocnou maminku a její pozemský čas se chýlí ke konci. Dovolte mi nejprve vyjádřit obdiv a ocenění za všechno, co jste mamince věnovala. Za energii, péči, materiální zajištění. Smekám před Vaším nasazením, odhodláním, obětavostí a vytrvalostí. Váš pocit hrdosti, že jste se rozhodla správně, je na místě.
Obáváte se, jak zvládnete maminčin odchod. Nejspíš nebude možné se na všechno připravit. Každý prožíváme smrt našeho milovaného jinak a rozličné bývají i naše další reakce. Nedá se to předem odhadnout. Okamžiky, kdy náš blízký bojuje o dech a o život, ty jsou snad pro každého strašné, plné hrůzy, nejistoty a bezmoci. Věřím, že uděláte všechno, aby maminka trpěla co nejméně. Jde ale i o Vás. Je v pořádku, když budete v posledních okamžicích mámina života sama sebou. Jste člověk, máte nárok na pláč, smutek, strnulé zírání, volání… Nemusíte být dokonalá. Maminka o Vaší lásce ví. A až maminka vydechne naposledy a Vy se s ní krátce rozloučíte, zavolejte mobilní hospic, s kterým jste v kontaktu – oni Vás nasměrují dál.
Ráda byste se také připravila na dobu, kdy tu maminka nebude. Bojíte se vyčerpání, ztráty motivace a propadu do smutku. Ty obavy jsou oprávněné. Doposud zvládáte náročnou práci a péči o maminku, a to s nasazením všech sil. Klobouk dolů, že jste se dosud nezhroutila! Oceňuji, že už nyní přemýšlíte, co udělat pro zvládnutí konce a období po něm. Považuji za velmi důležité začít teď, a to péčí o Vás a o Váš život. Myslím to takto: dovolím si (dle známého přirovnání) připodobnit náš život ke stoličce. Ta musí mít alespoň čtyři nohy, aby se nezřítila, i kdyby se jedna noha začala viklat. Každý má ty své „nohy“ jiné. Často to bývají: vztahy s lidmi, přátelé. Rodina, lidi, kteří mě potřebují. Práce, profese. Přesah, smysl, pro co žiju. Koníček, záliba. Péče o svůj byt, o své okolí. Úkoly, které jsem na sebe vzal (např. organizace kroužku pro děti, venčení sousedovic psa, oprava chalupy apod.). Touha se realizovat, nezakrnět, jít dál. Víra. Atd.
Podívejte se na svůj život a zvažte, na jakých „nohách“ stojí. A pokud se některá „noha“ viklá, nebo je „nožiček“ málo, posilte je. Hned, ne až někdy. Vím, že se to daleko snáz řekne, než udělá. Je to důležité proto, aby se potom Váš život nesesypal a Vy nepropadla do dlouhodobého chaosu či depresí. Trochu konkrétněji: vím málo o Vašem životě, ale zaujalo mě, že jste zcela rezignovala na osobní život, na koníčky i přátele. V tomto bych velmi doporučila změnu. Půlhodinová káva nebo procházka nejméně jednou týdně s někým z bývalých kamarádů či sympatických známých. Zjistit si kontakt na klub ve Vašem okolí, kde se setkávají pozůstalí (v Praze to je např. klub Podvečer, možná existují podobné aktivity i ve Vašem okolí – zeptejte se případně pracovníků Vašeho hospice). A také už teď si sepsat, kterému koníčku se budete věnovat, až budete mít čas, a jak konkrétně. Podobně s prací: už teď promyslet, v jakém směru (oboru) byste se ráda realizovala v dalších několika letech. Které zkušenosti byste ráda uplatnila, co toužíte předat dál? Prozkoumejte a podpořte už nyní i další „nohy“ Vašeho života.
A nezapomínejte pečovat o sebe. Malou drobnost, kterou si zpříjemníte den, můžete dělat i dnes (např. krátká hudba před spaním, denní proběhnutí/cvičení, kávička, vzpomenout na něco hezkého, co jsem dnes viděla/zažila, přečtená půlstránka knihy pro radost…). Když si Vaše tělo navykne, že mu denně dopřejete takovou malou příjemnost, bude pro Vás snazší dělat tyto příjemnosti i po maminčině odchodu. Bylo by prima dopřávat si i větší péči – kadeřník, masáž, wellness pobyt… Zasloužila byste si je hned, ve velké míře, ale možná to není slučitelné s Vaším aktuálním vytížením. Přesto o nich můžete snít a mít konkrétní plán, jak přesně se necháte opečovat, až budete moct. Může se stát, že i přes veškerou Vaši snahu a přípravu bude ztrát a změn ve Vašem životě tolik, že se s tím Vaše nitro bude obtížně vyrovnávat a nebude se Vám dařit „nastartovat“ jeho fungování. Nebylo by divu, čeká Vás toho skutečně hodně. Nebojte se v takové situaci vyhledat odbornou pomoc – psychoterapeuta a psychiatra (osvědčuje se kombinace obojího). Koneckonců kontakt na ně si můžete sehnat už teď. A „preventivně“ navštívit psychologa či terapeuta můžete také teď – nebude to potom případně krok do neznáma. (Zubaře také přece vyhledáváme preventivně, ne až máme velký problém.) Předpokládám, že hospic ve Vašem okolí se zaměřuje nejen na nemocné, ale i na pečující – zeptejte se u nich, co všechno nabízejí v péči o pozůstalé. Mnoha lidem to připadá samozřejmé, o pečujícího člověka je nutné také pečovat. I Vy si to zasloužíte a potřebujete.
Vážená paní Darino, velice Vám fandím. Přeji Vaší mamince, aby směla dobře odejít z tohoto světa a Vám, ať zvládnete všechny úkoly, které Vás čekají.
Budu na Vás myslet.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
