Staral jsem se o maminku, která mi před dvěma týdny zemřela. Nemůžu brečet ani truchlit, co dělat?
Dobrý den
Zemřela mi mamka před čtrnácti dny, staral jsem se o ni poslední roky, a byl s ní do konce. Doslova. Ale udělal jsem chybu, když půlden před smrtí trpěla hrozně a doktoři a sestry jen chodili kolem s tím, že víc pomoci nemohou, zbaběle jsem utekl před jejím utrpením a když jsem se vrátil po několika hodinách už byla tichá, odpojená od kyslíku a posléze odešla.
Cítím vinu, bolest, atd..
Ptám se, nemůžu brečet, truchlit, nic. Hrudník mi to může roztrhnout, ale ani slza za mojí skvělou mámu! Je prosím cesta jak to nějak "vypustit"? Nebo jsem tak strasně necitelný? Jedu dál, funguju jak dobře namazaná mašina, všechno zařídil a vyřídil... je mi ze mě blbě.
Děkuju
Dobrý den, Petře,
máte starost, zda nejste necitelný, když nepláčete po smrti mamky. Mrzí mne, že sám sebe posuzujete tak přísně, když jste se staral a pečoval. Nepřipadá mi ani divné, že jste nebyl u maminčina utrpení stále. I pečující prožívají mnohé, když jejich blízký odchází a trpí, a prostě se v tom potřebují nadechnout. Navíc tím zcela podvědomě poskytují i čas zdravotnickému personálu, aby udělal, co je třeba, případně umírajícímu, aby mohl odejít. Pochopila jsem z Vašeho e-mailu, že jste neměl podporu pro snášení celé té těžké situace a působí to na mne tak, že ji nemáte ani nyní.
Láska se nepozná podle množství vyplakaných slz a navíc neplatí, že slzy přichází okamžitě po úmrtí blízkého člověka. Někdy přijdou až po mnoha dnech či měsících, kdy si pozůstalý může celou ztrátu odžít s odstupem, snad už bez výčitek a celé té změti myšlenek, které míváme, když se nám nepodaří vše zařídit tak, jak jsme si přáli. Je možné, že k tomu také potřebujete příhodné podmínky – klid, usebrání, pochopení nebo něco dalšího, co zatím nemohlo nastat. Není neobvyklé, když pozůstalí fungují po smrti blízkého automaticky, bez hlubších prožitků. Je to jakési ustrnutí, takový ochranný režim, kdy se psychika chrání před nadměrnými emocemi. Doporučila bych Vám, abyste si dopřál co nejvíc klidu bez tlaku na to, že musí něco nastat (pláč, těžké myšlenky nebo cokoliv). Není předepsáno, jak má truchlení vypadat a každý člověk má svůj vlastní časový režim. Nejde tedy o to, aby něco nutně bylo, ale aby pro to byly vytvořeny podmínky.
Kdyby Vás i nadále trápily výčitky z Vašeho prožívání nebo nepochopení svých vlastních reakcí, neváhejte obrátit se na odborníka – psychoterapeuta nebo poradce pro pozůstalé. Hluboký smutek se může projevovat i tou automatickou formou, jakousi zploštělostí a v takovém případě je vhodné věnovat péči tomu, abyste mohl ke svým pocitům a postupně se vracel k plastičtějšímu prožívání a nemusel se odsuzovat nebo cítit ještě hůř.
Chci Vás podpořit, abyste k sobě byl pozorný, dál si sebe všímal jako nyní, ale pokud možno s co největší laskavostí a pochopením.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
