Slyšela jsem, že se lidé z kómatu mohou probudit, když slyší své blízké. Vyčítám si, že jsem tam nebyla a maminka zemřela.
Dobrý den, na Štěpána umřela po krátké nemoci moje maminka, 52 let.
Když si čtu příspěvky dalších často píší že byli s maminkou až do konce, že ji pomáhali.
Já to nestihla, už dlouho jsem ji neřekla jak ji mám ráda, a nestihla jsem ani za ní do nemocnice. Umřela sama,bez nás, v nemocnici... já se nemohu vyrovnat s tím, že jsem mamince neřekla že ji mám ráda. Den před smrtí se její stav prý zlepšil, byla týden v komatu, možná kdyby mě mohla slyšet a já tam byla tak by se probudila a svou nemoc zvládla. Prosím nechci utěšit, chtěla bych vědět pravdu, zda je možné, že opravdu se pak lidé z kómatu probudí když slyší své blízké. Moc si to vyčítám,měla mě tak ráda a já tam ani nebyla. Je nějaká možnost jak se vyrovnat s tím, že jsme nebyli u svých nejbližších, když umírali, a nějak jsme jim nepomohli a oni umřeli sami, v nemocnici, jen obklopeni přístroji?
Děkuju.
Alex.
Píšete o své lítosti nad smrtí maminky a také nad tím, že jste s ní nestihla v jejích posledních chvílích být a říct jí, jak ji máte ráda. Píšete také, že nechcete utěšovat, ale chcete vědět pravdu.
Vážená paní Alex,
netroufám si říct, že to vše opravdu přesně splním, protože co se týče tématu umírání a smrti, můžeme vycházet jen ze zkušeností těch, co byli u toho – ať už v pozici blízkých, pečujících o svého umírajícího, nebo v roli profesionálů. To je to, co máme k dispozici.
Je fakt, že mnohé zkušenosti popisují podobnou lítost – která vychází z toho, že jsme si jako pečující či příbuzní představovali, že budeme se svým blízkým až do konce a že je to jistě to, co on by chtěl. To je ale naše představa – o tom, jak to vnímá odcházející člověk, opravdu vědět nemůžeme.
Co se ale potvrzuje, je opakující se zkušenost, že i takový opečovávaný blízký zemře zrovna ve chvíli, kdy je sám – někdy to bývá skutečně, zvlášť v domácím prostředí, výjimečná chvíle.
Také v literatuře, která se tímto tématem zabývá, se popisuje, že člověk směřující ke smrti může být bolestně „zadržován“ smutkem svých blízkých, kteří jsou kolem něj – jako by pro něho bylo obtížnější odejít, když cítí smutek a lásku svých blízkých. Ta jistě patří do života předtím, i do chvil loučení. Důležitost těch posledních okamžiků ale – jak to vypadá – vnímáme více my, pozůstalí. Umírající člověk se zřejmě potřebuje soustředit na svou cestu a možná jiný svět, v každém případě nás potřebuje opustit. Jistě je schopen vnímat i nevyřčené – i když lidé slyší, ačkoli neodpovídají, určitě vnímají i neverbálně. Myslím, že i Vaši lásku maminka vnímala, nemusela slyšet, že to říkáte, aby o ní věděla.
Vaše představa o tom, že by maminka „zvládla svou nemoc“, kdybyste byla u ní v době, kdy se probrala z komatu, je asi spíš Vaším přáním. O jejím konci jistě již bylo v těch chvílích rozhodnuto. Často se stává, že člověk se krátce před smrtí najednou cítí líp, probere se, někdy je schopen komunikovat, bývá to popisováno jako jeho rozloučení s tímto světem. Chápu, že je Vám líto, že jste u maminky v tu chvíli nebyla, ale jsem přesvědčena, že to je spíš Vaše potřeba rozloučit se než maminčina. Na jejím vztahu k Vám i její jistotě o Vašem vztahu k ní takový okamžik nemůže nic změnit, maminka jistě nepotřebovala nějaký důkaz.
Většina lidí v naší společnosti dnes umírá v prostředí nemocnic a bez svých blízkých, jistě i Vaše maminka cítila a byla vnitřně připravena na to, že se blíží její konec, a nebyla jím zaskočena.
Ptáte se, jak se vyrovnat s Vašimi pocity. Myslím, že je důležité přestat si vyčítat, co nebylo, ale být si vědoma Vašeho láskyplného vztahu k mamince, který byl a pořád je. Někteří lidé mají potřebu se ke svým blízkým zemřelým obracet, mluvit k nim, dopovědět to, co nestihli – jestli jen v myšlenkách, nebo nějakým rituálem, záleží na každém. V naší společnosti je dnes obtížnější také to, že téma smrti a umírání není zrovna v komunikaci běžné – pro naše předky to tak nebylo. Takže mluvit o svém truchlení, prožívat ho s účastí druhých, bylo naprosto přirozené a sdílené s ostatními lidmi. Bylo by i pro Vás zdravé, kdybyste mohla o svých pocitech s někým mluvit – pokud ne ve Vašem okolí, jistě je možné najít nějakou podporu mezi profesionály. Smrt blízkého je jistě téma, které stojí za to skutečně odžít, nepotlačovat a neuzamykat v sobě.
Vážená Alex, přeji Vám hodně síly a také laskavosti k sobě samé, držím Vám palce.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
