Sestra se po smrti maminky, o kterou jsme pečovali, hodně změnila. Čím to může být?

Dobrý den, vážená paní Reeny,

ceníme si toho, že se opět obracíte na naši poradnu. Je mi líto, že si musíme psát v tak smutných chvílích, kdy Vaše maminka zemřela. Zároveň jsem tak trochu i vděčná, že mohla zemřít v laskavé péči Vás, svých dcer. Přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast, a také mé poděkování za Vaši péči.

Teď Vám ale dělá starost jiná věc – nepochopitelná změna v chování Vaší sestry. Sestra přestala pečovat o sebe, o bydlení, o živobytí, je podrážděná, impulzivní, nekomunikuje. Pije alkohol. Dřív taková nebyla. Vidím, že Vám na ní záleží, a její apatie a rezignace jsou pro Vás naprosto nepochopitelné. Vnímám také Vaše nejistoty, strach a obavy, které by se daly vyjádřit otázkami: Co se to s ní stalo? Co s ní bude dál? Je vůbec „normální“? Změní se to zpátky? Truchlení chápu – ale není to už moc dlouhé? A možná: Co pro ni můžu a mám udělat?

Přiznávám se, že takhle zvenčí je velmi těžké poznat, co se v nitru Vaší sestry doopravdy děje. A možná tomu nerozumí ani ona sama. Sestra je povahově asi jiná než Vy, o to hůř ji chápeme. Je možné, že maminčina smrt ji zasáhla hlouběji, na citlivém, nezahojeném místě, a tolik se jí rozsypal svět, že se jí zatím nedaří ho znovu nějak poskládat. Možná k tomu nemá ani sílu, tak ji to zdrtilo. Také je možné, že se strašně zlobí na smrt, její nespravedlnost, na maminčin odchod, možná na celý svět – a ten hněv směruje hlavně na své nejbližší – na Vás a na přítele, a vlastně i sama na sebe. Může procházet hlubokou krizí životního smyslu. Je také možné, že prožívá smutek nejen pro mámu, ale k tomu i nějaký starší neodžitý smutek – a na oba nemá sílu. Nevíme… Dobrá zpráva je, že lékaři vyloučili psychiatrické onemocnění. Tedy ačkoli se chová naprosto nepochopitelně, není to známka duševní nemoci. Je tedy ve stavu, kdy je jí možná velmi zle, ale je tu velká naděje, že by se z toho mohla časem dostat. Možná sama, možná s nějakou pomocí zvenčí…

Přemýšlím, co byste pro ni mohla udělat. Maminka zemřela před 3 měsíci – to je zatím poměrně krátká doba. Pořád jste v období, kdy člověk běžně zažívá nezvyklé a intenzivní prožitky a chová se někdy podivně. Dejte tomu čas. Sobě i sestře. Každý truchlíme jiným způsobem, jinak dlouho a jinak intenzivně. Říká se, že zhruba první půlrok bývá nejhorší. Zkuste vydržet dejme tomu do Vánoc. V té době buďte sestře nablízku, jako jste teď, snažte se jí porozumět, ale nikam to netlačte a neposouvejte. Nebo pouze nezbytně nutné věci. Podle mě je moc důležité, aby měla sestra dál jistotu, že ji Vy ostatní neopouštíte. Vím, že tohle je na Vás velký nárok – máte plnou hlavu svého vlastního truchlení, k tomu řešíte a zvládáte tisíce „maličkostí“ běžného života – přesto bych se za to přimlouvala. Vím, že se sestrou je to teď jak s malým vzteklým dítětem. Ať děláme, co děláme, pořád je vzteklé. Ale víme, že potřebuje, abychom tady pořád byli, abychom mu pořád nějak fandili, i když se chová dost nemožně. Tím nemyslím schvalovat všechno, co dělá, to ne. Klidně poukázat na nefungující věci a jednání, ale neodsoudit člověka. Nechat „dveře“ k Vám otevřené, aby k Vám mohla přijít, až bude mít světlejší chvilku.

Napadá mě, že možná se Vaše sestra cítí ve svém truchlení (nebo spíš „zlostnění“) osamělá. Nevím, jaký vztah jste mezi sebou měly dřív, před maminčinou nemocí. Pokud byl důvěrný, možná byste na něj mohly navázat a být si blízké i v truchlení. Představuju si, pokud byste se na to cítila, že byste zmínila, jak moc Vám maminka chybí, a co Vám chybí nejvíc, jak Vám je to líto… A nechala na sestře, jestli se chce přidat a smutnit a vzpomínat s Vámi, nebo se rozhodne tentokrát zůstat ve své ulitě… I kdyby to zůstalo bez odezvy, pro sestru by to byl signál, že není jediná, komu maminka chybí.

Pokud by se to ani po Vánocích nelepšilo, bude nejspíš na místě zkusit nabídnout sestře nějakou pomoc. Je jasné, že nemá smysl ji k něčemu nutit zvenčí – ona sama musí chtít. Také je jasné, že s odbornou pomocí nemá sestra zrovna dobrou zkušenost. Přesto bych zkusila zjistit možnosti ve Vašem regionu (např. dotazem na Vaší lince důvěry) a tyto možnosti sestře nabídla. Nenutit ji k rozhodnutí, ale přednést (nebo nechat někde vytištěné) jako možnost, kam by sestra mohla zajít, až se rozhodne se sebou něco dělat. Nemám na mysli pouze pobyt v psychiatrické léčebně, ale zjistit třeba možnosti ambulantní intenzivní léčby (dochází se tam denně, ale spí doma, a denně mají intenzivní psychoterapeutický program – z doslechu vím, že takto funguje něco v Plzni, v Praze na Horní Palatě, věřím, že i jinde). Případně program krizového centra ve Vašem okolí. Truchlící mohou využít pomoc poradce pro pozůstalé. Nebo svépomocná skupina pro ty, kdo užívají často alkohol… Který psychoterapeut by byl ochoten se jí ujmout a za jakých podmínek (cena, čekací doba…)? A který jiný odborník – např. dobrý duchovní nebo sociální pracovník? Chtěla by se s Vámi vydat do klubu pro pozůstalé?

Paní Reeny, už jsem zmínila, že je na Vás naloženo víc než dost. Chci Vás povzbudit především k péči o sebe samotnou. To je Váš nejdůležitější úkol. Ano, o sestru máte oprávněně starost, ale i když jste zůstaly samy, nenesete za ni zodpovědnost. Tu máte sama za sebe – za péči o své síly, za zvládnutí starostí Vašeho života, za čas, který věnujete Vašemu loučení a truchlení po mamince. Chci Vás povzbudit, abyste opečovala samu sebe, a z přebytku potom rozdávala dál. Paní Reeny, moc Vám fandím, abyste dobře prošla tímto náročným obdobím po odchodu maminky, a také Vaše sestra, aby našla svou cestu a odvážně se po ní vydala. Budu Vám oběma držet palce.

Petra Hálková