S umírající tchyní jsme si vždycky rozuměly, teď se chová odmítavě. Čím to může být?
Dobrý den,
dnes jsme byli na návštěvě tchýně v hospicu, která je v úplně poslední fázi (nejí, nepije, nepolyká, nemluví, vynechává dech, tep 40, většinu času spí, občas na chviličku otevře oči a vnímá nás, jediný pohyb, který zvládne, je pohnout rukama, které už má ledové).
Byli jsme tam s dětma, sedli si k ní a společně ji drželi za ruce a zahřívali. Když otevřela oči, tak se na nás dívala, i mi přišlo, že se na ně pokusila několikrát usmát. Snažila se vyndat i druhou ruku z pod peřiny, takže evidentně ji to bylo příjemné, tak jsme ji drželi obě. Mladšímu synovi je 6, dlouho to nevydržel, tak je manžel vzal pryč. Já s ní ještě chtěla být, tam jsem se ji zeptala, jestli chce, abych ještě zůstala a ať mrkne, pokud ano. Mrkla.
Tak jsem tam u ní byla, držela ji za ruku nebo obě, hladila ruku, obcas po hlavě, jen jsem tam jinak u ni v klidu a přítmí seděla.
Dokonce ona se pak jedním prstem snažila mi také hladit ruku, i když už prsty jinak nehýbe.
Tak jsme tam stravily nějakou dobu. Ale pak se ve chvílích, kdy procitla,na mě vyloženě podívala a vydala nejaký zoufalý zvuk, já měla strach, co se děje, pak zase usnula. To se opakovalo několikrát. Vždycky jsem ji řekla,že jsem to já,kdyby třeba měla halucinace, tak po hlase by mě měla poznat.
Ovšem naposledy, když procitla a podívala sena mě, tak vykřikla NE! Zeptala jsem se, jestli chce,abych odešla,ona mrkla, znovu kdyz jsem ji poprosila, at mrkne na potvrzení. Tak jsem se v klidu rozloučila a odešla.
Ale jsem z toho úplně nešťastná, tak moc chtěla, abych odešla, že dokázala i říct ne. A nevím, co si z toho mám vzít.
Měly jsme vždycky dobrý vztah, měla bratra, dva syny, dva vnuky, my byly jediné ženy v rodině (moje vlastní rodina je daleko). Když se ji téměř před 2 lety vrátila rakovina prsu s metastázemi na plicich a mozku, tak jsem ji prvně vozila po doktorech, zařizovala všechno možné, po definitivní diagnoze jsem ji vozila na všechna vyšetření, pravidelné kontroly na onkologii, přes rok se držel stav v normě, pak se to začalo zhoršovat. Denně jsem ji navštěvovala v nemocnici. Veškerou komunikaci s doktory jsem vyřizovala já, tak když už pak nebyla léčba, nemocnice a hospic řešili všechno se mnou.
Hospic už byl mnohem dál a mimo dosah mhd, tak jsem tak vozila i jejího muže, který velmi špatně chodí a chtěl ji vidět každý den. Můj muž chodí do práce, navštěvuje ji cestou z práce na chvíli, mladší syn pracuje z domova, ale málokdy může odejít od počítače. Já také pracuji z domova, ale už jsem v pozici, kdy si můžu dovolit odejít, takže bylo všechno na mě. Bylo to strašně náročné, jak časově, musela jsem dodělávat práci později, tak psychicky. Měla ráda rostliny, tak jsem ji neustále nosila květiny, ona mi ještě říkala, že za ty kytky musím utratit jmění. Ale dělalo ji to radost a bylo to jediné, co jsem pro ni mohla udělat.
Už pak i byla kvůli stavu dost zlá na manžela (který je úžasný), děti ji rozčilovaly, protože zlobily, manželovi vynadala kvůli žvýkání s otevřenou pusou a že pořád kouká do mobilu několikrát, je na mě byla milá celou dobu.
Doprovázela jsem ji i v sanitce naděje, když jela na návštěvu domů.
Samozřejmě jsem s ní vždycky jednala s empatií, s láskou, respektovala její přání, umirňovala ostatní členy rodiny.
A teď nevím, co se stalo, že jsem na ní najednou působila tak, že jak mě viděla, tak vykřikla a dokonce ji to donutilo i říct slovo, ačkoliv už nemluví. Mám strach, že mě nechce už vidět, že mě najednou třeba nenávidí.
Už ji zbýva zřejmě maximálně pár dní (v hospicu je 2 měsíce, ale posledních 10 dní se její stav výrazně zhoršoval každý den).
Moc jsem si přála být u ní v posledním okamžiku, aby nebyla sama. A teď mám hrozný strach tam zítra znovu jít, jak na mě bude reagovat. Samozřejmě, že než dostanu odpověď, tak už bude po všem. A půjdu, pokud by na mě reagovala špatně,tak odejdu.
Jen nechápu, co se najednou stalo, že byla ráda, že s ní jsem a pak se najednou pokaždé tak zděsila, když procitla a viděla mě. Neměla žádný důvod mě nenávidět.
Chápu, že nemůžete vědět, co se ji honí v hlavě, ale máte s umírajícími zkušenosti a možná můžete mít nějaké teorie, proč se tak chovala.
Strašně mě to trápí a nechci, aby odešla s nenávistí ke mně. Je pro mě jako vlastní máma.
Děkuji
Píšete nám příběh o tom, že Vaše tchyně je v hospicu v terminální fázi onkologické nemoci. Při návštěvě s rodinou nejprve vstřícně reagovala na přítomnost Vás všech a držení za ruce. Po odchodu ostatních jste s ní zůstala sama. Zpočátku to vypadalo dobře, stále jste jí hladila ruce, ba dokonce se snažila Vám na oplátku také hladit ruku. Později ale při probuzení vydávala zoufalé zvuky, dokázala vykřiknout i “NE!” a dala najevo, že chce, abyste odešla. Jste z toho nešťastná, protože jste spolu měly vždy dobrý vztah. Poslední dva roky jste byla Vy, kdo se o ni intenzivně staral během její nemoci. Netušíte, co způsobilo tu náhlou změnu v jejím chování vůči Vám, ale je Vám to líto. Máte strach z další návštěvy a trápí Vás představa, že by mohla odejít s negativními pocity k Vám. Ač jste si vědoma, že nemůžeme vědět, co Vaše tchyně prožívá, ptáte se nás, zda Vám z naší zkušenosti s umírajícími můžeme dát náš pohled na možnosti toho, co se s Vaší tchyní děje.
Dobrý den,
na úvod své odpovědi Vás potřebuji velmi ocenit, co vše jste pro maminku svého manžela udělala a stále děláte. Z popisu Vašeho přístupu vnímám velký respekt k ní, jejím přáním i jejímu prožívání. Protože ze zkušenosti vím, že to vůbec není samozřejmost, nedá mi to a dovoluji si to na tomto místě vyzdvihnout.
Zároveň musím říct, že Vám opravdu mohu nabídnout jen několik dalších možných vysvětlení. Fáze umírání bývá opravdu natolik specifická, že není možné s jistotou říct, co se v umírajícím člověku odehrává. Když se člověk postupně odpoutává od žité reality, vidíme na něm projevy jeho vnitřních prožitků. Jejich význam nám ale zůstává skryt.
Umírající může jednáním, kterému rozumíme jako hněvu, dávat najevo své přání, například nechce, aby ho blízcí viděli slabého a umírajícího. Může si pro ně přát, aby jeho odchodem nestrádali, což dává najevo třeba právě odmítáním jejich přítomnosti.
Lidé v závěru života mohou při opoutávání prožívat uvnitř i všelijaké obrazy a vjemy, na které reagují a v jejich prožitku je tato reakce smysluplná. Vnější pozorovatel si ale jednání vysvětluje po svém a může tím být ohromen, zasažen, nebo cokoliv dalšího.
Stejně tak se může třeba proměňovat citlivost na dotek – v jednu chvíli je příjemný a od určité chvíle jej může umírající už začít prožívat jako bolestivý a zareaguje grimasou a hlasitým zvukem. Nám to může připadat nesrozumitelné, když dosud dotek dotyčný vnímal příjemně. To jsou jen některé možnosti, které mě napadají, více informací o změnách v prožívání umírajících najdete v článku Poslední dny a týdny.
Naprosto chápu, že se nás může velmi niterně dotýkat, když jsme svědky na první pohled nepříjemného chování nebo jednání, nicméně mi dovolte nabídnout Vám pohled, že obzvláště u umírajících máloco je opravdu takové, jak se na první pohled jeví. Chci Vás proto povzbudit, ať už se děje, či bude dít s Vaší tchyní cokoliv, zkuste se na váš vzájemný vztah dívat perspektivou jeho historie a nenechte si pocit z něj zkalit obdobím, kdy už se Vaše tchyně odpoutává od svého těla, svých blízkých, zdejšího světa a obrací se k úplně jinému procesu.
Přeji Vám i Vaší rodině, až nadejde doba truchlení, ať jí projdete tak, jak budete sami chtít a potřebovat.
Pokud by Vám to mohlo být jakkoliv k užitku, v Poradně Cesty domů poskytujeme i podpůrné hovory pro všechny, kdo jsou nějakým způsobem v kontaktu se smrtí a umíráním.
V hluboké úctě
Lukáš Kutek
Dotaz zodpovídá
