Rodiče nechali babičku umřít v LDN. Nemůžu jim odpustit.
Dobrý den, ráda bych se s Vámi poradila ohledně situace, která nastala v naší rodině. Babička v listopadu loňského roku prodělala mozkovou příhodu. Do té doby byla naprosto soběstačná, žila ve vlastním bytě a starala se o sebe. Bohužel po mrtvici ochrnula ze dne na den na celou levou část těla a zůstala upoutána na lůžko, mentálně však byla v pořádku. Poté co k tomuto došlo jí můj otec výslovně slíbil, že hned jak to jen trochu půjde, si ji vezme domů a budou se s matkou o ni starat. I lékařům v nemocnici totéž nasliboval a ti to nadšeně vítali, protože domácí péče je pro pacienta samozřejmě mnohem lepší. Otec řekl, že naše babička nikdy nepůjde do LDN, že toto nikdy nedopustí. Babička původně do nemocnice nastoupila na operaci srdeční chlopně, k té však po mrtvici nedošlo. Ve chvíli, kdy bylo načase nemocnici opustit a jít buď do domácí péče nebo do ústavu, poradila sociální pracovnice babičce "rehabilitační ústav", který ovšem byl LDN, jak jsme vzápětí se sestrou zjistily. Toto jsme otci oznámily a žádaly ho ať si babičku vezme domů, je v současné době nezaměstnaný a má celé dny volné, matka pracuje na poloviční úvazek pouze půl dne, tudíž měli velmi dobré podmínky se o babičku postarat. Ode dne, kdy babička příhodu prodělala za ní každý den jezdili do nemocnice a trávili tam celé odpoledne. Babička si přála, aby si ji vzali, jak jí slíbili. Bohužel jak otec, tak matka, přes původní velkolepé sliby o tom, jak oni se o babičku postarají a bude mít veškerý komfort a domácí péči, toto neučili a velmi se zdráhali si babičku vzít s tím, že to opravdu nejde. Vyhovovalo jim, že sestry v LDN se o ni postarají a oni s ní pak pouze stráví odpoledne, případně pomohou s večeří atp. Babička byla na velmi dobré cestě se zotavit, protože rehabilitace slibně postupovala. V LDN se bohužel rozšířila vážná infekce, která postihla velké množství pacientů, z nichž někteří pochopitelně i zemřeli. LDN byla na týden pro návštěvy zavřená. Babička tuto infekci přestála, bohužel s velmi vážnými následky, srdce bylo velmi oslabené, musela být na kyslíku, nesměla rehabilitovat. Po třech týdnech nařízeného klidu se veškeré pokroky, které se jí v obnovení hybnosti podařilo dosáhnout ztratily. Prodělala v návaznosti na to těžkou bronchitidu, která se jí několikrát vrátila a babička nám odcházela před očima. Vzhledem k nedokysličování mozku, začala mít mentální problémy, v posledních týdnech pak trpěla "halucinacemi" a měla řekla bych svůj svět, začala mít proleženiny. Naši rodiče měli před tímto obrovskou příležitost babičce pomoci a přesto že jí slíbili, jak se o ni postaraji, tak se na ni s odpuštěním vykašlali. Se sestrou jsme je mockrát prosily, aby si ji vzali, že LDN není nic dobrého, nabízely jsme pomoc. Viděla tam, jak kolem ní umírají lidé, velké lásky se jí tam ze strany sester a lékařů také nedostávalo. Oni tak ovšem neučinili, protože si vždy našli argumenty, ať už sebehloupější, proč to nejde (např. nemáme polohovací lůžko, nemáme vozík atd.). Babička po prodělaných nemocích minulý týden v LDN zemřela. Ani já ani sestra se nedokážeme vymanit z nenávisti k rodičům, kteří se na babičku vykašlali. Zemřela s vědomím, že ji nechtějí a že jí lhali. Babička, která celý život našim rodičům pomáhala, tmelila celou rodinu a která mně a sestře byla maminkou, protože naši výchovu nezvládali a v době našeho dětství měli velmi špatný vztah, kterým jsme se sestrou trpěly. Byla pro nás obě nejdůležitější človek, nejpevnější pilíř v našich životech. Nedokážeme se zbavit pocitu, že jí naši rodiče s odpuštěním do hrobu pomohli. Před všemi komplikacemi už se dokázala s pomocí postavit, stačilo si jí vzít domů, kde by byla psychicky v pohodě a v menším riziku nějaké infekce, než na pětilůžkovém pokoji v LDN. Její smrt nás silně zasáhla a nedokážeme se vyrovnat s pocitem toho, že to byla smrt zbytečná, protože tu babička mohla ještě být, kdyby se naši rodiče zachovali jinak. Prožíváme velikou bolest, která v kombinaci s nenávistí k nim je devastující. Prosím poraďte mi, jak s tímto bojovat a jak s tímto pocitem dál žít. V tuto chvíli se sestrou cítíme, že si budeme celý život vyčítat, že jsme za naši babičkou nebojovaly více a nedonutili je nějakým způsobem jí pomoci a dodržet sliby, které ji dali. Opravdu jsme je tisíckrát prosily, plakaly, snažili jsme se jim vysvětlit, že ta LDN není správné řešení, hledali jsme půjčovny vybavení, přesvědčovali je, že se to všechno zařídit dá, přesto jsme je nezlomili. Nejhorší je, že oni jsou sami se sebou spokojeni a mají za to, že pro ni udělali to nejlepší...
Popisujete konec života své babičky, která Vám a Vaší sestře byla nejbližším člověkem, představovala pro Vás rodinné zázemí a dávala Vám lásku a péči, jakou jste od rodičů nedostaly. Jste velmi zklamaná z toho, že Vaši rodiče nechali babičku v LDN, přestože slibovali, že jakmile to půjde, vezmou si ji domů. Píšete, že jste se sestrou za babičku bojovaly, prosily jste rodiče, aby si ji vzali domů, ale bylo to marné. Nyní, po babiččině smrti, za níž vnímáte na straně rodičů spoluvinu, cítíte vůči rodičům nenávist a nemůžete jim odpustit.
Dobrý den,
všechny Vaše pocity jsou mi pochopitelné, ani si nedovedu představit, že byste to mohla prožívat jinak. Spíš přemýšlím co dál, protože sama uvádíte, že ta nenávist vůči rodičům je devastující. Navíc mi připadá, jako by to, jak se Vaši rodiče zachovali k babičce, byla jen poslední kapka něčeho, co tomu předcházelo. Jen mimochodem zmiňujete, že rodiče nezvládali péči o Vás a Vaši sestru a že spolu měli velmi špatný vztah. Předpokládám, že i tím vším jste dlouhá léta trpěla a možná jste se to naučila nějak snášet a svou bolest utlumit. Někdy člověk silněji vnímá křivdu, která se stane někomu, koho má rád, než křivdu páchanou na něm samém. Možná Vám ta všechna léta potlačované emoce, které se teď vyplavily, nedovolují vidět situaci z perspektivy rodičů, vidět jejich důvody, proč nedostáli svému slibu a babičku si domů nevzali. Píšete, že si hledali výmluvy, proč to nejde, a že pro ně bylo pohodlnější, když se o babičku staraly sestry na LDN. Napadá mne, že si Vaši rodiče možná nevěřili, že by péči o babičku zvládli jak se patří, a proto radši péči o ni přenechali zdravotníkům. Možná v tom nemusela být jen pohodlnost, ale třeba strach a bezradnost. Vy se sestrou jste rodičům nabízely pomoc a snažily se zjistit možnosti, jak mít vážně nemocnou babičku doma, ale nepomohlo to. Cítím v tom Vaši velikou bezmoc.
Připadá mi ale důležité, že sama víte, že jste pro svou babičku udělala vše, co bylo ve Vašich silách. Sice píšete, že si se sestrou vyčítáte, že jste nebojovaly víc, ale já opravdu nevím, co ještě jste mohly udělat. Někdy nám nezbývá nic jiného, než se vyrovnat se svou vlastní bezmocí, i když je to velmi těžký úkol.
Je to teprve krátká doba, co Vaše babička zemřela, a tak mi připadá nereálné všechny ty bouřlivé emoce nějak zklidnit a zpracovat. To může přijít až časem. Vím, že je moc těžké babiččinu smrt přijmout, když přitom jste přesvědčena, že ji šlo oddálit. Ale on nikdo neví, co by bylo kdyby. Také je pro Vás těžké smířit se s tím, že Vaše babička umírala s vědomím, že ji Vaši rodiče nechtějí a že jí lhali. Nevím, jestli Vám to řekla nebo jestli to jen Vy takto předpokládáte. Vždyť si babička sama nechala od sociální pracovnice LDN poradit a dost možná si za svou volbou stála a nedává nikomu za vinu, že ji odtamtud nevzal.
Zkuste zlost na rodiče oddělit od svého bolesti ze ztráty babičky. Zkuste ten hluboký smutek a vzpomínky na ni nekalit nenávistí. Je třeba, abyste nejprve odtruchlila babiččinu ztrátu a teprve později můžete zkusit zpracovávat zlost a nenávist vůči svým rodičům. Možná to dokážete se sestrou samy, ale možná by Vám v tom mohla být užitečná pomoc psychologa nebo texty pro pozůstalé na tomto portálu. Nemějte strach se případně na psychologa obrátit, může Vám poskytnout nové úhly pohledu a pomoct najít způsob, jak své emoce přijmout a vypořádat se s nimi.
Přeji Vám, abyste si uchovala babičku ve svých vzpomínkách tak, jak jste ji znala — láskyplnou, pečující, stmelující rodinu, a abyste časem dokázala přijmout své rodiče takové, jací jsou, se všemi jejich nedostatky.
Alexandra Lammelová
Dotaz zodpovídá
