Přítel spáchal sebevraždu. Stýská se mi po něm, co mám dělat?

Dobrý den,

bude to skoro měsíc co můj přítel spáchal sebevraždu. Byl nemocný měl velké bolesti, ale ne stabilně. Diagnóza byla chronické záněty slinivky břišní. Někdy jsme několik týdnů nevěděli, že nějakou nemoc má. A z toho ze dne na den přišly bolesti takřka nesnesitelné. Většinou, když přišly bolesti doprovázely je zároveň deprese. V těchto stavech často říkal, že mi ničí život vyčítal si že nemohl dělat práci, kterou miloval a ekonomická stránka byla více méně na mě. Mě to nikdy nevadilo - milovala jsem ho se vším všudy a věděla jsem od začátku, že je nemocný. Nevadilo mi se o něj starat ve dnech, kdy mu bylo špatně - dělala jsem to ráda. Ale on si vyčítal, že selhal, jako chlap. Po poslední hospitalizaci v nemocnici mi přišlo, že jsem s ním šťastnější než, kdy dřív. Prožili jsme nádherné dny, ale jednou ráno jsem vstala on vyvolal hádku na základě toho, že mě podezíral z údajné nevěry a strašně jsme se pohádali... tak, jako nikdy před tím. Oblíkl se bouchnul dveřma a byl pryč. Za čtyři hodiny mi přišli oznámit policisté, že se přítel oběsil nedaleko svého bydliště. Nenechal žádný dopis na rozloučenou, nebo vysvětlení. Někdy si říkám, že to musel plánovat už od návratu z nemocnice, že mi chtěl věnovat ještě pár pěkných dní a potom to ukončil, protože věděl, že nemoc se začala zhoršovat a prognóza byla špatná. Někdy si zase říkám, že to bylo zkratovité jednání na základě předchozí hádky. Pořád mě pronásledují výčitky svědomí. Pokud to plánoval, proč mě to nenapadlo, proč jsem si něčeho nevšimla a pokud to byl zkrat tak si říkám, že kdybych se při té hádce chovala jinak třeba to takhle nedopadlo... Je to pro mě horší v tom, že poslední vzpomínku na něj zahaluje hádka... nevím jestli jí "vyprovokoval" schválně, nebo to myslel vážně a umíral s pocitem, že jsem ho podvedla a zradila. Psychiatr mi nasadil dvoje antidepresiva díky kterým jsem schopná fungovat. Byla jsem tři týdny na neschopence a první dva týdny jsem nebyla schopná vstát z postele. Já jsem do práce nespěchala, ale moje okolí mě "přesvědčilo", že to pro mě bude lepší. Jenže za ten měsíc jsem zhubla 12 kilo a jsem strašně vyčerpaná. Pracuji, jako sociální pracovník v Azylovém domě a vím, že nejsem schopná svojí práci vykonávat "na plno" a navíc práce je vyčerpávající sama o sobě v kombinaci s mým psychickým stavem je takřka k smrti vyčerpávající. Potřebovala bych poradit co s výčitkami svědomí a nějakou radu, jak se rychle zaktivizovat a moct pracovat "na plno". Nemůžu už být dále na neschopence - především z ekonomických důvodů. Navíc studuji Vysokou školu a měla bych se začít připravovat na zkoušky, ale nemám energii. Vím, že se to nedá uspěchat, že smutek musím prožít, ale já prostě musím pracovat a musím pokračovat ve studiu (moje práce je podmíněná studiem). Když jsem teď na všechno sama nemůžu si dovolit přijít o práci. Tomáš mi strašně chybí... vlastně až, když jsem začala chodit znovu do práce došlo mi co všechno pro mě dělal... Chybí mi drobnosti jako ranní čaj to že mě doprovodil do práce... To že mě vždycky podpořil, mohla jsem s ním mluvit o všem. Podporoval mě při studiu - dodával mi odvahu a sebevědomí. A najednou tu není a já si připadám sama a zranitelná... Je pro mě peklo vracet se do bytu, kde na mě nikdo nečeká... Každé usínání a brobouzení je pro mě peklo. Pořád mi v hlavě visí otazník PROČ ? a mohla jsem tomu zabránit ? A jak mám teď žít dál... a někdy jsem na něj i strašně naštvaná, že mě tu nechal samotnou a "vykašlal" se na mě... Vůbec nevím, jak teď žít. Děkuji za vaši odpověď či případnou radu.