Přítel má rakovinu ledvin s metastázami, nechce brát léky na bolest. Nevím co očekávat, jak mu pomoct jinak?
Dobrý den, muj přítel má oboustrannou rakovinu ledvin, metastázy slinivky, plic a mozku - levá strana, utlačuje oční nerv. Je to Brit, takže se léčí v UK, je v nějaké studii. Prognóza je několik měsíců. Do toho mu diagnostikovali posttraumatickou stresovou poruchu (je válečný veteran). Nechce brát žádné léky na bolest. Říká, že nechce být ještě více "mimo". Určitě má něco předepsáno, ale on si to do ČR nepřiveze. Neumím si představit, jak tohle může zvládat bez léků a bolesti má. Můžu mu nějak pomoci běžně dostupnými léky? Tady k lékaři nechce. Může se post stres vzniknout X letech, zprávou o konci jeho života? Nemám pocit, že by měl typické příznaky, až na úleky. Také ztrácí pojem o čase a místě. Jde se projít a jde a jde... třeba celý den. To už se za poslední měsíc stalo 2x. Hospitalizaci na psychiatrii odmítl s čímž souhlasíme já i jeho přátelé. Ale je mi jasné, že se tomu stejne nedá časem vyhnout. Ale kde je ta hranice? Nevím, co očekávat. Děkuji za odpověď.
Váš přítel má pokročilé nádorové onemocnění ledvin, které se rozšířilo i do dalších částí těla. Má bolesti, ale odmítá léčbu bolesti a vy máte obavy, jak jinak mu lze pomoci. Zároveň se objevují stavy podobné zmatenosti či jakési odtažitosti.
Vážená Anno,
jste nepochybně v těžké pozici — ráda byste příteli pomohla, ale přítel vlastně pomoc vaší i lékařů zatím odmítá. To skutečně někdy vídáme a je obtížené a někdy dokonce nemožné zjistit důvody takového chování. Obavy ze silných léků typu morphinu bývají z větší části neopodstatněné a faktem je, že někdy ani sám nemocný nebo rodina nedokáží plně vysvětlit, co vše se za takovými obavami skrývá. Může mít skutečně obavu z návyku (bude ze mě drogově závislý), obavy z toho, že morhphin znamená konec, strach z toho, že morphin zastře úsudek a udělá z nemocného loutku, někdy obavy z “chemie”. Jindy to může být snaha zvládnout vše sám — nemocný si prostě nemůže nechat pomoci, protože by to znamenalo, že je slabý. Možná právě ty dlouhé procházky jsou o tomto. Píšete, že nechcete posílat přítele na psychiatrii — mohlo by ale pomoci, kdybyste vy sama vyhledala pomoc psychologa (nikoli psychiatra), nejlépe takového, který spolupracuje v paliativním týmu např. v hospici a probrala s ním, co vše můžete vy pro přítele udělat z tohoto hlediska. Někdy taková zprostředkovaná podpora je velkou pomocí. A jsou i pacienti, kteří trpět musí, aby jim jejich nemoc dávala smysl nebo protože jen bolest (ať fyzická nebo duševní) jim říká, že ještě stále žijí.
Mnoho z výše uvedených obav jsou jen překroucené skutečnosti a mýty. Můžete si přečíst o nejčastějších z nich a jak se pokusit je vysvětlit správně. Znovu konzultace lékaře — paliatra (z hospice nebo paliativního týmu či ambulance) může být podporou.
A možná, že prostě je pro vašeho přítele příliš těžké, se vůbec s nemocí porovnat. Můžete mu nabídnout rozhovor o nemoci a ujistit ho, že budete s ním, připravena sdílet to dobré i zlé. A někdy prostě nejde dělat nic jiného, než jít krůček za krůčkem vedle nemocného.
S pozdravem,
MUDr. Irena Závadová
Dotaz zodpovídá
