Před týdnem mi doma zemřel tatínek, mám pocity viny, bolí to. Mohla jsem něco udělat jinak?
Dobrý den, před týdnem mi zemřel doma můj tatínek. Celý proces až do pohřbu jsem se držela a vše dělala automaticky, až jsem si říkala, jak to skvěle zvládám... Po pohřbu se mi ale vše zhroutilo..., mám výčitky a pocity zoufalství... s tatkou si povídám u syna v pokoji, kde zemřel ... jsem vyčerpaná a unavená, ale vím, že pro své dvě děti a manžela musím fungovat. Nevadí mi o tom neštěstí s nikým mluvit a vadí mi, když ostatní se tomuto tématu vyhýbají... Mysli to asi dobře s ohledem na mě, ale já o tom mluvit musím...
Jak to celé bylo?
Taťka byl 10 dnů v umělém spánku, kvůli těžkému oboustrannému zápalu plic a své nemoci CHOPN. Jezdili jsme za ním společně s jeho přítelkyní každý den. Lékaři nám nedávali moc nadějí a my byly tak připravovány na nejhorší... Jenže pak se z toho táta zázrakem dostal, po pár dnech od probuzení z umělého spánku začal jíst, chodit, mluvit... byli jsme spolu v telefonickém kontaktu, jelikož zrovna v té době byl zákaz návštěv pro chripkovou epidemii... To nás velmi trápilo. Ale nedalo se nic dělat. Tátu propustili z nemocnice po dalším týdnu. Byl to pro nás šok a bylo to rychlé. Nepřišel mi úplně fit, ale sám domů chtěl a lékaři mu vyhověli (reverz nepodepsal)... Vše vypadalo tak nadějně. Vzala jsem si taťku domů a starala se o něj. Nejvíce na blízku mu byl 7letý syn, který za dedou chodil, povídal si s ním, díval se s ním na TV, vzal ho na zahradu za ruku na krátkou procházku... Já taťkovi vařila a sledovala jeho zdravotní stav. Měl chuť k jídlu, což mě těšilo. Odpočíval, byl soběstačný, mluvil o budoucnosti - jak půjde do práce, pojede na chatu... Chtěl taky ke své přítelkyni (bydleli odděleně), ale zrovna měla teploty, tak se o něj starat nemohla. Měl snad pocit, že nás obtěžuje, což vůbec nebyla pravda a ujištovala jsem ho, že u nás může být jak jen dlouho to bude potřeba, dokud se nedá do kupy... 2 dny před smrtí se mi zdál jeho stav horší. Chtěla jsem ho odvést do nemocnice. Těžce dýchal. Ale vždy mě odbyl tím, že je vše v pořádku, že jen potřebuje odpočívat. Pořád jsem si říkala, že když mu bylo ouvej, dokázal si sám zavolat záchranku, tak by mi přece i teď řekl, že mu není dobře...
Pak jedno ráno spal, nepřišlo mi to neobvyklé, protože v noci spal špatně, tak pak dospával přes den. Vzala jsem tedy děti dolů do obýváku a nechala taťku spát. Chodila jsem ho kontrolovat cca po 30-45 minutách, pokaždé byl na jiném boku, dýchal, ještě se mě na to vždy ptal syn “dýchá děda”? A já se smála a říkám “to víš, že jo, kontroluju ho...”
Když jsem šla tatku zkontrolovat naposledy, bohužel už ležel na zádech, nedýchal, byl bezvládný, nateklá zavřená oční víčka a modrý jazyk... hrozný pohled :( Okamžitě jsem k němu přiskočila a manžel volal záchranku, prováděli jsme srdeční masáž až do příjezdu sanitky. Bohužel už bylo pozdě. Tatínek zemřel. :(
Pořád mám pocity viny, že jsem ho neodvezla do nemocnice, že jsem ho nešla vzbudit, že jsem nepřišla do pokoje o 10 minut dřív ... :( Dávám si to za vinu, i když na druhou stranu vím, že jsem pro tatínka udělala maximum. Přesto myslím jen na to, co jsem mohla udělat jinak a co by bylo kdyby?....
Moc mě to mrzí, moc to bolí ... V noci se bojím jít na záchod, že tam taťka bude stát na chodbě a já se vyděsím k smrti...
Velikou oporou mi jsou děti a manžel, přesto můj smutek přichází ve vlnách. Většinou večer, kdy mi opadnou povinnosti a děti jdou spát. ..
Pořád mě zajímá, jestli tu taťka mohl ještě dalších 5 let být, kdybych se na něj šla podívat o 10 minut dřív? Jestli taťka vedel, že má špatnou prognózu a proto za žádnou cenu nechtěl jít zpět do nemocnice? Jestli něco tušil a proto chtěl být doma? Je toho tolik, co bych chtěla vědět... Zemřel v 60ti letech, které prospal v umělém spánku a plánovali jsme si, jak tu 60tku oslavime grilovačkou na chatě... Kdybych to jen tušila, upekla bych dort a oslavila to s ním ještě doma :( Tolik mě to mrzí...
Dobrý den, Terezo,
děkujeme Vám za důvěru a sdílení Vašeho příběhu. Víte, všechno to, co popisujete, se vlastně docela často právě takhle odehrává. Člověk zvládne všechno, co je třeba, a jakmile skončí to nejnáročnější období, tak ho dostihne únava, vyčerpání, pochybnosti. Je dobře, že Vám nevadí o tom všem mluvit a máte pravdu, lidé se takovýchto témat dost bojí a nevědí si s nimi rady. Většinou se obávají, že budou nějak špatně reagovat, a přitom by stačilo jen naslouchat, viďte. Ano, a o to víc si pak možná povídáme s těmi, kteří už tu nejsou, to známe všichni a je to normální. Váš táta na mne působí jako opravdu silná osobnost. Jsem přesvědčený, že to takhle chtěl, že si to takhle zařídil. Nejdřív to jakoby zázračné zlepšení stavu a propuštění z nemocnice, aby ještě mohl být s těmi, které má rád, aby se rozloučil, aby mohl mluvit o všech místech, která měl rád, aby mohl jakoby plánovat a tím vzpomínat. Povedlo se mu to. A pak také umřel tak, jak si to přál. Doma, ve spánku. Znovu a znovu děláme zkušenost, že smrt je suverénní, a jestli má někdo možnost se s ní trochu domluvit, tak je to právě jen ten, kdo umírá. Váš taťka už nechtěl do nemocnice, a přitom už byl čas odejít. Ty pocity viny, o kterých mluvíte, jsou nepříjemné. Člověk ví, že udělal všechno tak, jak nejlépe mohl, ale ten smutek a lítost nám stejně předhazují všemožné výčitky, které jsou nesmyslné, protože když se ty věci děly, nikdo nevěděl, co bude dál, co se stane. To víme až zpětně. Kdybychom to věděli dopředu, jednali bychom jinak, jenomže my jsme to prostě nevěděli a nemohli vědět. Nicméně tímto obdobím si člověk musí projít, nějakou chvíli to trvá, každému jinak dlouho. Ale Vy si vyčítat opravdu nic nemusíte, bylo to tak všechno dobře. A ještě něco, Váš taťka opravdu nemá důvod, aby Vás chodil v noci děsit, to mi věřte. Znovu, připadá mi to tak, že si to právě takhle přál a takhle si to zařídil. Ano, ty vlny lítosti, výčitek a smutku budou ještě nějaký čas přicházet a odcházet, ale tím budou i postupně slábnout a ztrácet na intenzitě, uvidíte.
Přeji Vám a všem Vašim blízkým dostatek síly, moudrosti a vytrvalosti.
Váš
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
