Před třemi lety zemřel příteli tatínek. Přítel to v sobě dusí. Bojím se o něj. Jak bych mu mohla pomoci?

Dobrý den, roku 2021 zemřel tatínek mého partnera na covid.
Můj přítel s ním byl skoro denně, protože spolu pracovali jako živnostníci přes instalatérství. Přítel má celkově rodinu, která vždy drží při sobě a tudíž nečekaný odchod tatínka v 59 letech byla velká rána.
Po úmrtí měl přítel hodně špatné období, kdy propadl alkoholu a to byl jediný způsob, jak od tohoto problému odejít, aspoň na chvíli. Jednou se opil a propadl v hysterický pláč, který vzbudil celou rodinu v bytě (po úmrtí tatínka jsme bydleli společně s jeho maminkou, sestrou a jejím přítelem), potom se opil a úplně nesmyslně pořvával, kdo za to může a proč, poté se opil a zlostí, která se v něm nahromadila, pěstí udeřil do poštovní schránky, kterou promáčkl. Další den schránku opravil.
Byla to hrozná doba, jeho maminka mu zařídila návštěvu u psychiatra, který mu hned dal prášky na spaní (dal je všem z jejich rodiny, to se mi upřímně moc nelíbilo). Přítel pak onemocněl, tudíž vynechal druhou návštěvu a už se neobjednal. Takže přestal chodit.
Od té doby tvrdí, že žádnou pomoc nepotřebuje, že to zvládne sám.
Je pravda, že uplynuly 3 roky od úmrtí, přítel se zlepšil, normálně funguje. Ale stále přetrvává alkohol, na který si zvykl (pije piva, né tvrdý, teď převážně jen o víkendu, ale za večer např. 6 ks), stává se, že když to přepískne s alkoholem a napije se více, že je někdy agresivní, protože ho celý svět štve (ale nikdy mě neuhodil, takto agresivní není!).
Rád se obecně od mala lituje, když pije tak je to 2x větší lítost, většinou se kvůli tomu pohádáme, protože to za ty 3 roky nemám ráda a většinou to přeroste v to, že se vztekne. Ale nikdy naštěstí ho nenapadlo odejít z bytu do hospody, někam do města mezi lidi, kde bych se bála, aby se kvůli nehlídaným emocím nedostal do nějaké potyčky.
Momentální problém je to, že pracuje stále ve stejném oboru, jako pracoval do posledních dní s otcem. Nyní pracuje s 2 kolegy, ale práce ho nebaví, nenaplňuje, podle mě je už vyhořelý. Doma je unavený a někdy řekne, že nemá žádný smysl do života, že se mu jeho život nelíbí.
Jako mladý sportoval, teď moc nechce, protože nevidí žádnou motivaci. Nemá moc kamarádů, se kterými by si šel popovídat. Nejlepší kamarád jsem mu já.
Někdy má i noční můry nebo jen sny o tatínkovi a je pak z toho celý na měkko, někdy až brečí.
Problém je si myslím hlavně v tom, že je přítel uzavřený člověk, který se nechce nikomu pořádně otevřít a o situaci si pořádně promluvit a vypovídat se. Tudíž to dusí vše v sobě, ni žádnou terapii nechce zkusit. A já se o něj od úmrtí bojím, aby to zvládl.
Nyní čekáme rodinu, doufám, že mu to v jeho smutku aspoň trochu pomůže, protože on sám se chtěl pustit do tohoto kroku. Že mu to miminko aspoň trochu vyplní jeho smutek a promění v radost.
Ale zároveň se bojím, že mu to ani tak nepomůže a bude se ve smutku utápět dál i před dítětem.
Jak bych mu mohla pomoci? Co by pro něj podle Vás bylo nejlepší? Chtěla jsem se zeptat na nějaké rady jak z této situace vyjet, aby si znovu našel smysl ve svém životě a užíval si.