Před 4 měsíci mi zemřel táta, zažívám deprese a výčitky. Co mám dělat?

Dobrý den,
již před 4 měsíci nám zemřel v 66 letech táta. I když se snažím o normální fungování jako dřív, nejde to. Vím že každému to trvá jinak dlouhou dobu a na rozdíl od naší mámy nebydlím ve stejném bytě - městě a nepřipomínají mi tolik tátovy věci jeho bývalou přítomnost tak jako jí. I přesto mám zkrátka neracionální úlety - depresivní myšlenky vzhledem k tomu, že bych se měla soustředit na výchovu syna, s kterým jsem na RD. Nepomohlo ani to, že jsme odjeli na dovolenou a ani to, že jsem se rozhodla přehodnotit svůj životní styl a na základě výsledků genetické zátěže a dalších faktorů jsem podstoupila operaci, kterou jsem dlouho odkládala. Domnívala jsem se, že si jdu do nemocnice tzv. pro rozum, nakopne mě to směrem do budoucna...Ale já místo toho mám chvilky, kdy nevidím v ničem smysl, když stejně vše a u každého člověka směřuje ke smrti.
Utápím se ve vzpomínkách, jak jsem táty viděla v nemocnici naposled, co jsem měla v minulosti ve vztahu k němu udělat jinak a mám výčitky, že jsem za ním do nemocnice nepřijela v posledních chvílích. Jednoduše jsem o tom nevěděla, že je na tom táta tak špatně. Pořád v telefonu plánoval vše pozitivně a amputace Dk se také zdařila...Do toho mi tenkrát onemocněl syn a já měla zkouškové období na VŠ - NENÍ TO O TOM, ŽE BYCH SE I TEĎ NUDILA A TAK PÍŠU. Vůbec jednoduše nevím jak dál. Mám dvě tváře, kdy ta první směrem k mámě mluví pozitivně, normálně se starám o chod domácnosti a po večerech místo studií a dohánění domácích prací - nedělám nic jako v transu. Promítám si vzpomínky z dětství, dívám se na fotky a děsím se ranního probuzení, kdy opět musím konstatovat, že jsem neudělala nic do školy - všichni ode mne očekávají úspěšné letošní zakončení studií a já to snad ani nechci. Prostě mám pocit jako bych od života dostala jednu zprava, zleva a se mnou to nehne. Říkám si, jak asi tátovi muselo být...napojený na přístroje a zcela sám mezi cizími lidmi..., měl drsné dětství,celý život jen pracoval a s mámou si pro starosti o zajištění rodiny nic moc neužil. Prostě se snažili, abychom se měli lépe než oni a samy svůj život promrhali, aby táta dopadl jak dopadl...