Potřebuji pochopit, proč si taťka vzal život. Proč to udělal takto?
Dobrý den. Před 4 lety odešla mamka a taťka zůstal sam. Přestěhovala se k němu sestra a nakonec jsme se k němu nastěhovala ja s manzelem a sestra se odstehovala. Trpel parkinsonovo nemocí, uz nechtel do společnosti, stezoval si na bolesti, zmatenost, pohybove problémy. Bohužel odmital jakoukoliv lecbu. U psychiatra byl jednou a rekl, že neni magor. Do lazni nechtěl, fyzioterapeuta nechtěl...v zimě to byvalo nejhorší. .a bohužel se pred par dny zastrelil. Na dvoře za vraty, ihned u vchodu. Našla jsem ho ja. Pripravil veskere doklady, tel.cisla...cepice byla nalezena pred vraty ven, on byl uvnitr dvora. Dokazu si racionálně vysvetlit, ze se trapil, chapu proc odešel, parkinson byl v předposledním stadiu, odesla mu manzelka... Jediné cemu nerozumim je to misto...doma, na dvoře. Musel vědět co s hlavou udela dlouha lovecka zbraně s jednotnou strelou. Proč neodjel? Chtěl cíleně aby ho nasla vlastni dcera? A proc? Jako pomstu ? Neříkám, ze jsem na nej nebyla ostra, ale to jen protože se vzdaval, vsechny pokusy o léčbu a brzdeni nemoci odmital. Nikdy jsem na nej nekricela nebo ho fyzicky nenapadla. Byl to statny chlap co vazil metrák. Bohužel mam vycitky, ze za to mohu a potrebuji pochopit, proč... Děkuji
Dobrý den, vážená paní Marcelo.
Vážím si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Zažíváte teď náročné období – Váš taťka si před pár dny vzal život. Přijměte prosím mou upřímnou soustrast. Zároveň prosím přijměte i ocenění za to, že jste se táty ujala, po smrti maminky jste ho se sestrou nenechaly samotného v jeho nemoci. Představuju si, že to mnohdy nebylo snadné – tatínek vzdával život, odmítal léčbu, Vy jste cítila zodpovědnost a snažila se ho k ní přimět – klobouk dolů, jak statečně jste se s tím potýkala, že jste to nevzdala. To všechno zůstalo možná neoceněno. Teď, po jeho dobrovolné smrti, se potýkáte nejen se smutkem, bolestí a opuštěním, ale také s výčitkami a nejistotou, zda jste jeho smrt nějak nezavinila.
Když tak přemýšlím o tátově smrti, asi každý rozumíme, co ho vedlo k jeho rozhodnutí. Ale jako by se ve Vašem nitru vedle této „chápající“ části duše ozývala ještě jiná, „obviňující“. Ta, která se zlobí na tátu, že to udělal. Že nechtěl dál žít, že se rozhodl jinak, než by bylo „správné“. Mám pro ni pochopení. Často se v hloubi duše zlobíme na toho, kdo nám zemřel, na to, že nás opustil, nechal nás tu, že to vzdal… Ve Vašem případě i na to, jak to udělal. Hněv na zemřelého bývá přirozenou etapou našeho lidského truchlení. Patří sem. Časem se zpravidla zmenší. Snad jednou i Vy dojdete do bodu, kdy budete moct tatínkovi odpustit.
Také je možné, že Vám Vaše duše podsouvá myšlenku, že jste tátovu smrt zavinila Vy nebo na ní měla podíl. Přiznávám se, že tomu také rozumím. Skoro každý, jehož blízký zemřel vlastní rukou, se potýká s podobnými otázkami – mohl jsem za to? Mohl jsem tomu zabránit? Neudělal to proto, že já jsem…? Můžu Vás ujistit, že z Vašeho dopisu nic nenasvědčuje tomu, že by se táta zabil kvůli Vám nebo Vašemu ostřejšímu jednání. K tomu Vás koneckonců vedla láska a starost o tátu, ne? Nikdo přesně nevíme, proč si pro svou smrt vybral právě dvůr. Je to tajemství, které si s sebou odnesl. Zdá se mi pravděpodobné, že taťka vše promyslel a nechtěl, abyste ho hledali, zažívali nejistotu, pak aby se po něm vyhlásilo pátrání – tak si vzal život někde, kde ho jednoznačně najde někdo známý. Možná jen nedomyslel, co tím způsobí Vaší duši. Nejen že jeho tvář po smrti nebyla podobná člověku. To je hrůza. Nedomyslel, že se Vám vzpomínka na ten pohled může vracet – ve dne nebo ve snech. Je možné, že se hůř soustředíte, nemáte chuť k jídlu nebo Vás přepadají neovladatelné záchvaty emocí (třes, pláč, úzkost…). Tyto projevy se často dostavují právě po setkání s takto drastickou podobou smrti, je to vlastně přirozená reakce těla a duše na nepřirozeně drsný zážitek. Měly by časem ustupovat – pokud by neustávaly po několik měsících, bylo by namístě vyhledat odbornou psychoterapeutickou pomoc.
Jsem přesvědčená, že na tátově smrti nenesete vinu a nechtěl Vás nijak trestat. Jak to ale udělat, aby Vás nemusely trápit výčitky? Co potřebujete udělat, abyste mohla odpustit? A co Vám pomůže, když se cítíte provinile a potřebujete zažít, že je Vám odpuštěno? Máte nějaký rituál, který děláváte, když jste udělala něco, co nejde napravit? Pokud ano, udělejte ho. Pokud ne, můžete si vytvořit nový. Někdy stačí třeba sepsat prohřešky proti taťkovi, přinést je na místo, které máte s taťkou spojené, a požádat ho o odpuštění. A papír s prohřešky pak rituálně zničit (spálit nebo zakopat do země…). Jindy si o tom potřebujeme promluvit s někým, kdo nám odpuštění zprostředkuje (přítel nebo třeba duchovní). Někomu pomůže se z toho vypovídat. Jiný udělá něco, čím odčiní domnělé či skutečné provinění a dojde ke smíření (obdobu dávných smírčích kamenů) – něco postaví, založí, dokončí něco, o čem taťka snil a co už nestihl… Chci Vás povzbudit, abyste zkusila, co Vaší duši nejvíc prospívá.
Opět platí, že kdyby pocity viny nebo hněvu ve Vaší duši přetrvávaly ještě po několika měsících, mohlo by jít o hlubší problém, který vyžaduje pomoc psychologa nebo psychoterapeuta. Na něj se koneckonců můžete obrátit i teď a probrat s ním, co se s Vámi právě děje a na co se dál zaměřit.
Chci Vás také povzbudit, abyste i v tak obtížné době (a kvůli karanténě je to doba dvojnásob obtížná) nezapomínala na „normální“ život. Jídlo, pitný režim, odpočinek, také setkání s blízkými lidmi a podpora od okolí – toto všechno velmi potřebujete, zvlášť teď, když už tu taťka není. Kdyby Vám chyběl lidský kontakt, je možné využít také služeb linek důvěry nebo poradce pro pozůstalé.
Vážená paní Marcelo, vydáváte se na cestu truchlení a odpuštění, která není snadná. Přeji Vám, abyste na ní vytrvala a došla ke smíření. Držím Vám palce.
Petra Hálková