Po smrti manžela mám problémy komunikovat se svými přáteli. Zdá se mi, že jsou málo citliví. Je normální, co prožívám?
Dobrý den, dnes je to 53. den od manželovy smrti. Nebylo mu ani 40 let, umřel doma, doprovázeli jsme ho všichni - já i naše tři děti. Měl rakovinu a konec přišel hrozně rychle, i když zpočátku vypadala léčba celkem dobře. Vše trvalo asi 3 roky.
Stále jsem uvnitř nešťastná, bolavá, pláču mnohokrát za den. Beru i antidepresiva, abych mohla fungovat a zařizovat. VYřizování praktických záležitostí okolo rodiny a dědictví mi v podstatě nečiní potíže, i když jsou to nové věci a nikdy dříve jsem je nemusela řešit.
Co mě trápí, jsou vztahy. Prosila jsem přátele, aby se mě na nic neptali, aby mě nenutili s nimi mluvit. Jenže neustále se vyptávají a chtějí, abych komunikovala, byla otevřená a mluvila o tom, co prožívám, co dělám. Že teď prý můžu mluvit o práci, že to nesouvisí s manželovou smrtí. Ale pro mě to s ním a s jeho odchodem souvisí. tAky mám problém v tom, že ve větším množství lidí se nedokážu pořádně vymáčknout, říct, jak to opravdu je, když se snažím, vznikne z toho pravděpodobně nějaký zmatek, paskvil a pak se mi dostává rad a poučení, jak se chovám neadekvátně, že prostě nevidím, co je pravda a co je reálné. Ale pak následuje prohlášení, že mě přece mají rádi. A když prosím, aby mě nenutili mluvit, že nemůžu, tak stejně nutí. Když jsem mezi víc než dvěma, třema lidma, dělá se mi špatně, hrozně mi tluče srdce, začínám se třást, nemůžu mezi lidma normálně jíst, cítím se divně, nenormálně. Taky mám pocity, že mě dřívější přátelé stále sledují, jak se chovám, že posuzují, jestli náhodou neřeknu něco víc ostře nebo i hodně ostře. Občas se stane, že někteří rozhodnou za mě, kam mám jít, co budu dělat. Když mi dojde, že jsem nedostala na výběr, ale příkaz, tak se rozbrečím, že mi nedali vybrat, že se ke mně chovají jako k nesvéprávné osobě. Vůbec nemám chuť se s přáteli stýkat, chtěla bych si hrozně moc odpočinout a chvíli neřešit ten tlak, který pociťuju mezi přáteli, když jsem nucena do hovoru a nemám na to chuť. S jedním člověkem zvládám mluvit, a zvládnu (i když s určitým pocitem nepohodlí) mluvit tam, kde necítím nátlak nebo očekávání ze strany lidí. Obvykle úplně cizí lidi vůbec neřeší, jestli mluvím nebo ne. Je jim to jedno a proto netlačí na nějakou komunikaci. Je to normální, když nechci mluvit? Je to normální, když pociťuju ze strany přátel tlak na otevřenost? Je normální touha po samotě? Když jsem sama, je mi líp, i když pláču a chybí mi láska, kterou jsme si s manželem vzájemně dávali. Nemám kam dát tu svoji, ta zůstala, i když manžel zemřel. S dětmi je to dobré, tam ty tlaky nepociťuju, když si chtějí o tatínkovi povídat, povídáme si, když chtějí plakat, utěšuju je. Občas se rozpláču i před nimi, ale snažím se to minimalizovat a nepřidávat jim další bolest z mojí bolesti. Ale stejně nejsou slepé a vidí, že mám oteklé oči, jsem nevyspalá apod. Hledám teď, kde začíná a končí naše rodina, protože dřív to bylo jasné. Manžel a já, tatínek a maminka, 3 děti. To byla naše rodina. Teď jsme jen čtyři a moc mi chybí. Tolikrát za den mě napadne, že se musím manžela zeptat, jak se něco dělá, nebo co si o tom myslí. Nebo slyším zvonit telefon a první mě napadne, že už nezavolá, nenapíše, neosloví mě, neobejme. Každý den se mi o něm zdá a ráno se probudím zklamaná, že ve snu bylo všechno v pořádku a zas znova čelím bolesti ze ztráty milovaného partnera. Mám opravdu dát na nucení přátel a mluvit, i když jsem pak ještě víc zraněná a musím se vyrovnávat nejen se smrtí partnera, ale i s tím, že mi je vyčítáno, co dělám špatně? Proč vlastně tak na mě tlačí, když je prosím, aby mě nechali být, aby mi dali čas? Proč mi říkají, že mi rozumí a že oni mají stejnou ztrátu jako já? Zdá se mi to krátkozraké, vždyť oni se vrací domů ke svým partnerům, ke svým dětem a jsou stále na život dva... Mám přehnané očekávání a nároky, když jsem předpokládala pochopení a respektování smutku i třebas zloby? Chápu, že přátelé taky přišli o cenného člověka, že také prožívají ztrátu, ale když o teď nechci mluvit, je to špatné? Nemám dojem, že bych tím vyjadřovala nějaké zamítání přátelství. Pak se dostávám i do situací, kdy si připadám odmítaná, kdy se dozvídám, co jsem údajně vyslovila (ale zrovna v tomto bodě jsem jasně věděla, co jsem řekla a komu) a když se ohradím, že jsem nikoho nepomluvila, že vím, co jsem řekla, je mi odpovězeno, že nevím, co mluvím. A že jim mám důvěřovat, protože jsem slepá a nevidím, co je správně. Jenže není to taky obráceně? Není to o nedůvěře i vůči mně? Mám v tom zmatek, nechci být nespravedlivá, ale zároveň mám pocity duševního znásilňování. Děkuju, že jsem mohla napsat.
Napsala jste nám o smrti manžela a o tom, jak Vám nyní je. Cítíte, že potřebujete klid, samotu a možná pouze velmi blízké lidi. Naléhání přátel na otevřenost a komunikaci vnímáte jako tlak a jejich výčitky Vás zpochybňují, zda jednáte a cítíte správně.
Dobrý den,
děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Mrzí mě, že Vás a Vaši rodinu postihla taková ztráta a že nyní necítíte takovou podporu, jakou byste potřebovala.
Ráda bych Vás podpořila v tom, že je zcela na Vás, jak chcete svůj zármutek prožívat. Potřeba být sama je úplně na místě, odchod druhého člověka může provázet něco jako zmatek a zároveň ticho v duši, často i něco jako ochromení. Většina pocitů je i těžko vyjádřitelná a je normální chtít nejprve zastavit se v sobě než hned poskytovat cokoliv ostatním. Může jít o uzavřené prožívání sebe sama a vlastně i o konečné prožívání intimity se zemřelým. Prostě obvykle se nejprve člověk obrací dovnitř a pak teprve ven. Požadavek na otevřené sdílení je opravdu předčasný. Necelé dva měsíce od manželova úmrtí jsou krátká doba na to, abyste mohla volně o jeho smrti a svém životě komunikovat.
Při zvykání na to, že manžel zemřel, je pochopitelné, že se Vám připomíná v každém momentě či při každé příležitosti. Vždyť jste byli součástí života jeden druhého navzájem a takové věci okamžikem smrti nekončí! Je určitě zcela na Vašem rozhodnutí, kdy a s kým budete chtít o svých pocitech a prožitcích mluvit. Lidé se ve svém prožívání truchlení velmi liší a všechny poučky a pravidla jsou jen obecná, důležité jsou Vaše potřeby. Když Vaši přátelé vyžadují něco jiného, než potřebujete, může to být pro Vás nepříjemná komplikace.
Zároveň je zřetelné, že lidé kolem Vás mají obavu z Vašeho mlčení, nevědí, co se ve Vás děje a mohou se o Vás bát. Pokud chcete, můžete jim sdělit, že teď je to pro Vás takto v pořádku, víte o jejich snaze Vám pomoci a pokud budete potřebovat, třeba se na ně obrátíte. Záleží na Vás, zda jim chcete toto ujištění poskytnout, snad by to mohlo přinést pro ně větší klid a pro Vás menší tlak.
Také jste se setkala s tím, co potkává mnoho lidí, kteří se ocitnou v situaci závažné ztráty — přátelé se snaží pomáhat a jejich pomoc je zcela na místě, často se ovšem stává, že v dobré víře překračují hranice pomoci a rozhodují za člověka, který podle nich potřebuje ochranu a jehož možnosti mohou být v době truchlení omezené nebo zdánlivě omezené. Člověk, který je zahrnut takovou péčí, se může cítit omezovaný a podceňovaný a mít pocit, že jsou přehlíženy jeho potřeby a názory. Nezbývá než lidem kolem opakovaně připomínat, v čem jejich pomoc a podporu potřebujete a kde už je čistě Váš prostor a poradíte si podle vlastních sil a možností. Vím, že je to těžké a náročné, ale v této oblasti je opravdu otevřená komunikace na místě. Může pomoci v tom, aby se nekazily dobré vztahy. Je možné, že se to někdy lidem kolem Vás nebude líbít, jsou přesvědčeni, že sami vědí, co je dobré, ale obvykle se časem podaří obnovit hranice i vzájemné porozumění a důvěru v to, že si dokážete poradit. Ostatně máte právo chybovat i v této době a i když se někdy nerozhodnete správně, není důvod Vám ubírat možnosti řídit svůj život sama. I zde je ale dobré sdělit druhým, že potřebujete, aby Vás brali vážně, a zároveň brát vážně jejich obavy či snahu pomoci. Opět záleží hlavně na tom, jak se nyní cítíte, na co máte sílu a zda a kdy Vám teď záleží na tom, aby i druzí věděli, že víte o jejich snaze a případně s nimi počítáte. Je těžké v rámci jedné odpovědi na Váš dotaz vystihnout celou šíři možností, které se teď mohou dít. Pokud byste potřebovala více o tlaku druhých mluvit, doporučuji Vám obrátit se na někoho ve Vašem okolí, kdo s Vámi bude mluvit o této komplikaci nebo vyhledat terapeutickou pomoc — vím, že to zní paradoxně, chcete být sama, ale to se může týkat smrti Vašeho manžela. Oddělit od toho situaci, ve které jste se ocitla s druhými lidmi, jako něco, s čím potřebujete pomoci, by mohlo být třeba užitečné.
Přeji Vám hodně sil.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
