Po smrti maminky se cítím strašně sama. V duchu se omlouvám za všechny moje chyby. Jak se s tím vyrovnat?
Dobrý den,
2.11. to budou 3 roky od úmrtí mé maminky. A pořád se s tím nemohu vyrovnat.
Zemřela v 92 letech. Posledních 20 let života bydlela maminka se mnou a mojí tehdejší rodinou. Měla svůj malý domeček na naší zahrádce, takže jsme byli všichni neustále v kontaktu. A já jsem k ní chodila každý den, třeba jen na chvilku. Maminka nebyla nikdy vážně nemocná, neužívala žádné léky, jen ke konci života trpěla šedým zákalem, který jí byl odstraněn. Maminka byla ve svém věku velmi aktivní, tím myslím, že se zajímala o dění ve světě, luštila křížovky, četla knihy, poslouchala hlavně vážnou hudbu. A dokonce se naučila i s internetem. I fyzicky vypadala tak o deset let mladší. A pak, když jí operovali šedý zákal, viděla už na oči velmi špatně, už nemohla mít svoje koníčky. Začala říkat, že už ji na světě nic nebaví, že už by tu nechtěla být. A jediné, co by si přála, je umřít ve spánku. Nechtěla být na nikom závislá. Její přání se jí splnilo. Zemřela ve spánku na Dušičky 2.11. 2019. A já jsem si řekla, že Bůh ji miloval a vyslyšel.
A mě teď trápí výčitky, že, i když jsem se o ni ve stáří postarala, mohla jsem toho udělat daleko víc. V rodině mých rodičů se city nikdy nedávaly najevo. A taky my s maminkou jsem to prostě neuměly. Ale měly jsme se rády. A mě teď strašně mrzí, že jsem jí vlastně nikdy neřekla, že ji mám ráda, že jsem jí někdy řekla věci, které jsem říkat neměla a naopak jsem jí neřekla, co jsem jí říct měla. Že ji miluji.
Po její smrti jsme se s manželem rozvedli a já jsem odešla z toho domu, kde jsem 20 let bydlela i s maminkou. Pořídila jsem si menší byt a žiju v něm sama. A cítím se bez maminky tak strašně sama, i když mě občas navštíví děti, které už mají taky své životy. Každý den na ni myslím a brečím a v duchu se jí omlouvám, za všechny moje chyby. A nemohu se prostě zbavit toho strašného pocitu, že jsem toho mohla a měla pro ni udělat víc, než jsem udělala. Nemyslela jsem si, že to bude tak strašně těžké. A vzpomínám si, když maminka často říkala, že už tady nechce být, že už jsem na ni byla opravdu naštvaná a v nějakém afektu nebo v nějaké zlosti jsem jí řekla - no tak si jdi, nikdo tě tady nedrží. Tehdy na to nijak nereagovala, ale myslím si, že se jí to muselo strašně dotknout. A to mě taky moc tíží, protože slova dokážou velmi ublížit. Teď si ale můžu říkat jen kdyby, kdyby, kdyby.
Děkuji, pokud jste dočetli až do konce a přeji krásné dny,
Radka
Před dvěma a půl lety Vám zemřela maminka a Vy se s tím těžko vyrovnáváte. Cítíte se strašně sama. Nemůžete se zbavit pocitu, že jste toho mohla a měla pro ni udělat víc, než jste udělala.
Dobrý den, milá paní Radko.
Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před dvěma a půl roky Vám zemřela maminka a Vy se s tím jen těžko vyrovnáváte. Prožíváte smutek, osamělost, opuštění, pocity viny a bezmoci. Tíži a nepohodu. A také vděčnost a snad i radost, že maminka směla zemřít tak, jak si přála – ve Vaší blízkosti, samostatná, ve spánku. Postarala jste se o maminku do posledních dní – to je skutečně velkorysé. Díky za toto Vaše rozhodnutí. Ačkoli jste se možná ne vždy zachovala dokonale, jsem přesvědčená, že maminka z Vašeho jednání jasně poznala, že ji máte ráda.
Možná to bude znít zvláštně, ale oceňuji, že teď děláte něco pro sebe — například jste nám napsala – že se snažíte dostat z nepohody, v které jste se ocitla. Je to důležité a rozhodně ne samozřejmé.
Píšete, jak jste 20 let žily s maminkou blízko sebe. Představuju si, jak jste si přirostly k srdci. Představuju si, kolik času a drobných službiček jste jí věnovala. Umožnila jste jí dožít ve Vaší blízkosti, obklopená Vaší praktickou láskou a pozorností. Velmi si vážím toho, co jste pro maminku udělala.
Ale jako by to nebylo pořád dost. Jako by se po jejím odchodu objevil Váš vnitřní kritik, který Vám vyčítá, že to bylo dobré, ale ne dokonalé. Že jste projevovala lásku tak, jak jste uměla, a ne ještě navíc slovy. Že jste zlostně uťala její „záhrobní“ řeči. Vnímám, že je pro Vás těžké odpustit sama sobě. Že je těžké přijmout, že takto to bylo pro maminku dost dobré. Že to maminku možná mrzelo, ale směla Vám odpustit. Zkuste si představit, kdyby maminka mohla teď mluvit, jak by asi vypadal Váš rozhovor, plný vzájemného odpuštění a porozumění? Co byste chtěla odpustit Vy jí a co byste toužila slyšet od ní? Za co byste si přála být oceněná a co byste na mamince ocenila Vy?
Všimla jsem si, že po maminčině odchodu se ve Vašem životě změnila spousta věcí. Rozvod, stěhování, odlet dětí z hnízda… Zdá se mi, že to je na jednoho člověka skutečně hodně změn – vyrovnávat se s odchodem milované maminky a ještě k tomu řešit všechny tyto další zvraty. Možná se tím ještě umocňuje Váš pocit osamělosti a opuštěnosti. Možná všechny tyto události otevírají nové bytostné otázky ve Vašem životě: Jak dál žít? Jak a pro koho nebo pro co tu mám být? Jaký má život vlastně smysl? A jaký smysl má teď můj život? Bude mě ještě někdy někdo milovat?
Paní Radko, myslím, že je člověku těžko a tísnivě, když je na tyto bytostné změny a otázky sám. Moc se přimlouvám, abyste na ně nezůstávala sama. Abyste našla někoho, komu budete důvěřovat a před kým smíte otevřít i tajné záhyby své duše. Možná máte někoho takového ve své blízkosti, možná oslovíte některou z dávných přítelkyň. Možná – a za to bych se přimlouvala — se obrátíte na psychoterapeuta nebo duchovního. Vím, že není snadné najít odvahu a zkusit to, ale bývá to dobrá cesta. S jejich pomocí byste mohla víc porozumět svému nitru, dobrat se odpuštění a udělat další kroky směrem k vyrovnání se s maminčiným odchodem.
Vážená paní Radko, moc Vám přeji, abyste našla dobrého průvodce a s jeho podporou došla ke smíření a pokoji. Budu Vám držet palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
