Pětiletý syn se mě ptá, proč táta umřel (spáchal sebevraždu). Co říct, až bude chtít vědět víc?

Dobrý den, vážená paní Vackas.

Ceníme si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Ptáte se, jak reagovat na otázky Vašeho 5 letého syna o smrti jeho táty, který se sám zabil, tedy spáchal sebevraždu. Píšete, že se snažíte synovi říkat pravdu, a ráda byste byla připravena na všetečnější otázky. Toho si velmi cením a chci Vás k pravdivosti podpořit – vůči dětem se zpravidla vyplácí.

Pro nás dospělé bývá těžké sdělit dítěti pravdu o takovém způsobu smrti. Někdy se bojíme, že to dítě nedokáže pochopit, nebo ho nechceme zatížit. Někdy to ani sami nechápeme či se nám taková smrt zdá velmi krutá či bezohledná. Někdy nás nevědomky tíží pocity viny nebo odpovědnosti za to, co se stalo. Můžeme mít i jiné vnitřní zábrany. Tyto překážky jsou přirozené a pochopitelné. Přesto Vám přeji, abyste se přes ně dokázala přenést. Zkusím je projít postupně.

Zkušenost mnoha lidí, kteří se setkávají a pracují s dětmi, říká, že pro dítě je zpravidla snesitelnější bolestivá pravda, než mlčení nebo zatloukání. Dítě cítí, že kolem tématu, např. tátovy smrti, je jakési „dusno“, někdy se ani raději víc neptá, ale to dusné nevyslovené téma vytváří v jeho duši a v rodině jakési tabu, něco jako „černou díru“, která užírá kus energie a s kterou je třeba zacházet opatrně. Je pak náročnější s ním jít dál.

Možná byste synkovi ráda řekla pravdu, ale nevíte jak. Budu mluvit nejprve k Vám, dospělé, pak se vrátím k tomu, jak to sdělit synovi. Co víme o prožívání lidí těsně před sebevraždou, velmi často u nich dojde k jakémusi zúžení vědomí. Jako by v tu chvíli byl člověk v jakémsi tunelu. Vnímá svou ohromnou bolest, smutek, beznaděj, zoufalství, bezmoc apod. Ostatní jako by pro něj přestalo existovat. Je to mimo jeho vědomí, nedokáže si představit, že jiné věci (dítě, práce, kolegové…) jsou také důležité. To tunelové vidění je tak silné, že si neumí sám pomoct. A na konci tunelu vidí cestu ven, úlevu od nesnesitelné duševní bolesti, konec trápení – tím světlem na konci tunelu je smrt. I dobrovolná. Nevnímá nic jiného, jako by pro něj v tu chvíli přestalo existovat všechno, co dosud v životě fungovalo. Tím nechci Vašeho manžela omlouvat. Chci Vám poskytnou „návod“, jak je možno jeho chování porozumět.

A jak o tom mluvit s Vaším synem? Jednoduchými slovy, bez hodnocení. Ve smyslu: tatínek se dozvěděl moc smutnou zprávu, že spolu nebudeme bydlet. Tak moc ho to trápilo, že to trápení nemohl unést a sám sebe zabil. Aby ho to už tolik nebolelo. Vzal pistoli, střelil do sebe a jeho tělo pak přestalo fungovat. Měl nás moc rád a moc si přál s Tebou (a se mnou – maminkou) být, ale bolest jeho duše byla příliš silná.
(Pro úplnost chci dodat, že zpráva o pauze Vašeho vztahu byla patrně jen poslední „kapkou“. Je pravděpodobné, že „nasedla“ na jiné nevyřešené bolestné téma v manželově duši. Možná jste ho domyslela (potíže v práci, časté hádky, zrada od přítele), ale mohla to být i nějaká stará nezahojená rána – dávný rozchod, někdejší ztráta přátelství, opuštění od někoho, pocit vykořenění po přestěhování, nezpracovaný předčasný pobyt v jeslích apod.)

Člověka ve Vaší situaci pochopitelně napadne myšlenka, zda jste jeho smrt nezavinila. Nemyslím si to. Ovšem napadne asi každého „přeživšího“. Část viny byste nesla v případě, kdybyste úmyslně jednala tak, aby se zabil. I tak je ale každý odpovědný za sebe a za své jednání, i Váš muž nesl odpovědnost sám za sebe. Přesto, pokud by Vás trápila nejistota v této otázce, stálo by za to zapracovat na odpuštění sama sobě. To se těžko radí po e-mailu, protože máme jen zlomek informací o Vašem prožívání. Někdy člověk potřebuje několik hodin sezení s psychoterapeutem, někomu pomůže rozhovor s duchovním, který mu odpuštění od Boha může „zprostředkovat“.
Pokud by tomu bylo tak, že uvažujete o svém podílu na smrti manžela, bude pro Vás asi obtížnější mluvit o něm se synem, ale dá se to zvládnout. Je možné říct synovi, že se Vám o tom těžko mluví, ale že mu chcete říct všechno potřebné. Tak pro něj bude srozumitelné, proč hůř hledáte slova nebo si třeba otíráte oči.

Paní Vackas, vykročila jste s Vaším synem na cestu pravdivosti, kterou i já považuji za dobrou a chci Vás na ní povzbudit. Doufám, že jste načerpala inspiraci a že pro Vás bude snazší se synem o choulostivém tématu hovořit. Budu Vás držet palce, abyste to dobře zvládla. A také aby se Vám dařilo v dalším životě.

Petra Hálková