Pečuji o tatínka s rakovinou. Vnímám od lékaře hospice tlak, abychom otevřeli téma umírání. Co je správné?
Pěkný den, mám doma v domácí péči tatínka. Má poslední stadium rakoviny. On diagnozu zná, ale mluvit o ní nechce, připouští si ji vemi pomalu, jak se mu stav zhoršuje. Je to můj tatínek, kterého dobře znám. Pečuji o něj s láskou, hladím ho, to jsem nikdy nějak zvlášť nedělala. Takže si myslím , že i on ví, že vím jak na tom je. Můj dotaz zní, lidé z Mobilního hospicu, kteří k nám dochází teprve týden, chtějí abychom o tom začali mluvit. Dnes pan doktor docela tlačil, to mne rozhodilo. Čekám, že tatínek třeba postupem času začne sám a nevím proč hned rychle takzvaně tlačit na pilu. Zajímá mne, jestli o tom oni chtějí s tatínkem mluvit proto, že je to správné vůči tomu umírajícímu, vůči jeho posledním pocitům, nebo je to čistě křesťanská záležitost? Chtěla bych taky ještě maličko počkat než mu zaberou antidepresiva. Prosím, poraďte co je správné. Moc děkuji, Iveta.
Dobrý den, Iveto,
ptáte se, co je správné a na to Vám odpovím, že vše je individuální. Lidé se ve svých reakcích na těžkou nemoc a blížící se smrt liší a liší se i v tom, zda, jak a kdy o ní potřebují mluvit. Obvykle se doporučuje, aby nemocný i jeho blízcí zkusili otevírat tuto možnost, tak jak to udělal pan doktor. Ale určitě nejde o to, že to tak musí být. Je to hlavně péče, aby si lidé mohli – pokud potřebují – včas říct, vše, co je ještě třeba. Někdy je dobré takové sdílení podporovat, lidé nemají odvahu a bojí se, že by druhého zranili. Často se otevřením tématu umírání a smrt opravdu všem uleví, protože jejich utrpení má jméno. Výhodou je také, že se mohou pečující víc dozvědět o posledních přáních pacienta, o jeho představě, jak s ním má být nakládáno atd. Navíc je možné, že pan doktor chce, aby i pracovníci mobilního hospice mohli mít možnost téma umírání zmínit a zároveň nechtějí toto téma přinášet za Vás nějakým unáhleným způsobem. Není ale na místě tlačit, vždy je vhodné jen nabízet. Proto chápu, že jste nemusela být na přání či doporučení mobilního hospice připravená, nelíbil se Vám způsob, jakým to lékař předložil, bylo to pro Vás nepříjemné a máte kolem toho pochybnosti. Každý má svůj čas a je hodně lidí, kteří si už důležité věci sdělili a nic dalšího slovně sdílet nepotřebují nebo to v dané chvíli prostě nedokážou.
Pokud byste o takové sdílení stála nebo ho chtěla nabídnout tatínkovi, je vhodné, abyste se na to cítila a dávalo Vám to smysl. Nepředpokládejte, že tatínek přijde s povídáním o svém konci sám. Pacienti často chrání své blízké, bojí se, že je zraní a zaskočí, když o tom budou mluvit, stejně jako je to u druhé strany. Můžete se tatínka opatrně ptát, jestli s Vámi chce o svém stavu mluvit, jestli nepotřebuje ještě něco zařídit a tak mu nejen dát najevo, že víte, ale také ukázat svou ochotu či potřebu s ním být i v povídání o tom, co se s ním děje. Otázky Vám také mohou pomoci lépe odhadnout, jestli to na tatínka není moc, stejně jako Vám mohou poskytnout prostor pro opatrnost a vlastní prožívání. Je na Vás, jestli si myslíte nebo cítíte, že chcete poskytnout sobě a tatínkovi i tuto formu péče a jestli právě teď. Na to ovšem budete potřebovat asi odvahu nebo odhodlání, případně podporu. Kdybyste to vnímala jako něco zcela nemístného, asi by Vám povídání o umírání nešlo tak, abyste se v tom s tatínkem cítili alespoň trochu dobře.
Zvažte tedy za sebe, co chcete a můžete zvládnout, třeba s přihlédnutím k doporučení mobilního hospice, ale také s ohledem na vaši komunikaci s tatínkem i na svůj stav.
Přeji Vám hodně sil.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
