Pečovala jsem doma až do konce o maminku s rakovinou. Tvářím se silná, ale jsem zdrcená. Jak jít dál?

Dobrý den, vážená paní Lauro!

Děkuji za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Před půl rokem byl mamince diagnostikován zhoubný nádor, další tři měsíce s ním žila a Vy jste se o ni postarala a doprovodila ji až k bráně věčnosti. Nyní, po maminčině smrti, Vás přepadají bolestné pocity a hledáte, jak s nimi naložit a jak jít dál. Nedokážete si vybavit její úsměv a jiné příjemné vzpomínky. Navenek se tváříte statečně, uvnitř se cítíte zdrcená a prázdná. Oceňuju, jak se dokážete ovládat a že v soukromí dovolíte své duši, aby mohla být sama sebou.

Představuju si, s kolika různými prožitky se Vaše duše musela vyrovnávat v posledním půlroce. Na začátku to byl šok, zmatek, zaskočení. Rozhodla jste se postarat o maminku, aby mohla důstojně a dobře zemřít. A podle všeho se Vám to podařilo. Píšete, že jste o ni pečovala, že jste byla svědkem ztrácení sil a odcházení. Zažila jste rozpaky a možná odmítnutí, když ona – vždy silná – byla najednou slabou a bezmocnou. Možná jste musela překonávat její nechuť a odpor. Pravděpodobně jste bojovala se svými pochybnostmi – zda opravdu netrpí, zda je pro ni tato péče nejlepší, zda … Zažívala jste bezmoc, smutek, zmatek, únavu, vyčerpání, spojené s maminčinou nemocí a chřadnutím. Nejspíš jste zařídila plno nových, neobvyklých věcí. Možná jste prožila bezesné noci a dny plné starostí. Velmi si vážím toho, co jste pro maminku a její dobrý odchod udělala. Maminka už tu není, aby Vám poděkovala, ale věřím, že kdyby mohla, ocenila by Vaši statečnost, velkorysost, odhodlání, obětavost. Dovolte, abych to ocenila za ni.

Nyní už maminka není na tomto světě, a co dál? Pro Vás tu zůstalo velké prázdné místo. Odešel kus Vašeho života. Vaše duše možná ani nestihla vstřebat, že je maminka nemocná, a už přišla smrt. Píšete, že pláčete a bolí Vás to a cítíte prázdno, kdykoli jste sama doma. To je přirozené, patří to k truchlení – tedy k cestě, kterou naše duše prochází, když jí odešel někdo tak blízký. Trvá to kolem dvou let; říká se, že první půlrok bývá nejtěžší. Kromě bolesti se někdy dostavuje také hněv nebo pocity strachu či opuštěnosti.

Zdá se, že pro Vaši duši byla péče o maminku velmi silným zážitkem. Tak silným, jako by to „zazdilo“ ostatní vzpomínky. Asi Vás zaskočilo, že se Vám nedaří vybavit její úsměv. Není to nic divného – může to být jen signál, že se Vaše duše potřebuje nejprve „prokousat“ bolestnými a těžkými vzpomínkami. Nejde to moc urychlit; pomáhá být v kontaktu se svou duší, snažit se jí porozumět a nehodnotit, mluvit o tom s blízkými, dělat to, co cítíte, že duši dělá dobře.
Často máme dojem, že když zemřela maminka, už tu na světě nemůžeme zůstat, že už není proč. Pokud Vás takové myšlenky napadají, a není to vůbec vzácné, zkuste je zatím odložit. Nerozhodovat se ani pro život, ani pro smrt. Rozhodnutí pod vlivem pocitů nebývají vždy dobrá. Počkejte, až budou Vaše emoce slabší a až bude možné mít nadhled. Pokud by nutkání zemřít bylo silnější než Vy, je na místě vyhledat odborníka – např. krizové centrum ve Vašem okolí.
Smrtí blízkého člověka se nám často otevřou otázky naší vlastní smrtelnosti. Nejen jak zemřeme a co bude, až tu nebudeme; často i otázky či pochybnosti, co je po smrti. Zkuste tyto otázky přijmout jako součást truchlení Vaší duše. Maminčinou smrtí skončilo to, k čemu jste upínala své síly a snažení. Snažila jste se, aby maminka zemřela doma a bez bolesti – to se podařilo (díky Vám – ještě jednou prosím přijměte mé ocenění a obdiv). Ale co dál? Jak žít dál? K čemu v životě dál směřovat? Není snadné najít odpověď na tyto otázky. A s odpovědí nespěchat. Zatím můžete duši „upokojit“ tím, že povedete život jako předtím. Vím, že už to nebude úplně jako dřív. Nejen pečovat o sebe, jíst, snažit se dobře zvládnout svou práci. Vzpomenout také na staré koníčky, které jste kvůli mamince odložila. Na kamarády a přátele, na které bylo v poslední době málo času. Nečekám, že Vám to zpočátku přinese uspokojení jako dřív. Ale pro Vaši duši to může být signál, že Váš život ještě neskončil – to je pro ni důležité.

Chci Vás povzbudit, abyste nezůstávala sama. Někdy má člověk dojem, že hloubce jeho citů a bolesti nikdo nemůže plně porozumět. Možná se o to někdo může pokusit. Zvažte, komu z Vašich blízkých byste si troufla odhalit své nitro a být před ním taková, jaká jste – někdy slabá, smutná, ztracená. Kromě blízkých nám mohou porozumět i jiní – např. duchovní vůdce, pracovník linky důvěry apod. Pokud je pro Vás dostupná Praha, je možné setkat se s dalšími lidmi, kteří ztratili blízkého člověka, v klubu Podvečer.

Zaujala mě výčitka, kterou jste na sebe naložila – že jste se modlila na dobrou smrt a ne za uzdravení maminky. Nejsem farářem, ale představuju si, že Bůh se na náš život dívá jinak a snaží se dělat to, co je nejlepší pro spásu naší duše. Kdyby „myslel“, že pro spásu maminčinu (nebo Vaši nebo někoho jiného) je dobré, aby ji uzdravil, udělal by to. I když jste prosila jinak. Nemusíte si tedy vyčítat nedostatečnost Vaší modlitby – pro maminku jste udělala dost a udělala jste to dobře.

Kdybyste měla pochybnosti, že Váš smutek je příliš dlouhý nebo stále velmi silný i po několika dalších měsících, je možné se obrátit na odborníky – psychologa či psychoterapeuta. Ve spolupráci s ním byste mohla hledat, na čem Vaše duše „uvízla“ a jak to můžete odstranit.

Paní Lauro, vážím si toho, jak jste se o maminku postarala a dobře ji dovedla k branám smrti. Přeji Vám mnoho statečnosti a síly potřebné k nesení Vaší bolesti, a ať najdete cestu, jak tady na zemi žít dál. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková