Osmiletá dcera se bojí chodit k umírající babičce. Je možné ji nějak podpořit?
Dobrý den, prosím o radu, jak při péči o umírající babičku přistupovat k osmileté dceři, která se dnes už babičky bojí a nechce k ní chodit (bydlime v jednom domě). Já ten strach více méně chápu, ale manžel si přeje, aby dcera neměla z odchodu babičky trauma. Jak s ní o situaci mluvit? Bydlíme s babičkou už 10 let, dcera s ní vyrůstala a měly pěkný vztah. Teď je ale babička už téměř jen ležící a vyžaduje všechnu péči, dcera před 2 měsíci viděla, jak babičku stihl malý záchvat mrtvice, byla hodně vyděšená a pořád je to v ní... Dá se s tím nějak pracovat u osmiletého dítěte? Nebo je lepší spíš o situaci jen mluvit a nesnažit se o setkávání? Vždyť je to situace, která není úplně příjemná nám dospělým, natož dítěti...?
Děkuji za konzultaci. S pozdravem Urbanová
Hledáte, jak podpořit dceru, která nechce chodit k umírající babičce, ke které má pěkný vztah. Zmiňujete, že dceru vyděsil malý záchvat mrtvice. Jestli tomu dobře rozumím, přemýšlíte, jestli je možné udělat něco pro zmírnění strachu ze setkání nebo zda se o to nesnažit.
Dobrý den, paní Urbanová,
chci ocenit, že o situaci z pohledu dcerky přemýšlíte. Jak píšete, jde o náročnou situaci, kdy člověk, kterého máme rádi, známe ho určitým způsobem, je najednou ležící, potřebuje trvalou péči, dějí se mu věci, které mohou vyděsit, jako právě projevy mrtvice. Přemýšlím, zda víte víc o tom, jak teď dcera situaci rozumí, zda nemá nějaké otázky, které by potřebovala zodpovědět (ohledně nemoci, toho záchvatu…) Vaše ujištění, že se může na cokoli zeptat, může být hodně důležité. Je také možné společně mluvit o tom, co kdo v rodině prožíváte; může slyšet, že je Vám líto, že je babička hodně nemocná. Je možné hledat, zda by dcera měla chuť k návštěvě babičky za určitých podmínek (půjdu s mámou za ruku, když budu chtít, návštěvu skončíme, jenom babičce zamávám od dveří…). Je také možné hledat jiné cesty, jak něco pro babičku udělat: nakreslit obrázek, natrhat kytičku.
Pokud má dcera ráda knížky, můžete společně přečíst knížku Anna a Anička, která vypráví právě o holčičce, které umírá doma babička. Někdy se rozhovorem o knižních hrdinech můžeme snáze dostat do rozhovoru o situaci, ve které jsme.
Napadá mě, že také může být pro dceru důležitá informace, že se nedá čekat nějaké výraznější zlepšení a že různé potíže souvisí právě s nemocí. Nevím, jak babička teď zvládne komunikovat. Pokud se na vnučku ptá a ráda by ji viděla, dá se to dceři takto nabídnout (nenutit, ale dát vědět, že by babička byla ráda). Pokud už babička hodně spí nebo nemá moc sil komunikovat, může to být pro dceru složitější. Dá se nabídnout, že i když už se s babičkou nedá tolik povídat, vnímá lidi kolem a i když nemůže moc mluvit, slyší nás.
Celkově bych Vás chtěla podpořit v cestě, kterou jdete — nabízet dceři možnosti kontaktu s babičkou, ale netlačit na ni, provázet ji tímto obdobím postupně, jak bude potřebovat. Pokud byste o tom, co s dcerou prožíváte chtěla mluvit více, můžete zavolat do Poradny Cesty domů.
Myslím také na to, jak celou situaci prožíváte Vy sama, kolik je na Vás péče o ni, zda máte někoho, s kým můžete sdílet, co prožíváte, zda máte možnost trochu odpočívat nebo dělat něco pro sebe. Moc bych Vám to přála.
Barbora Váchová
Dotaz zodpovídá
