Odcházení manžela na rakoviny mě vede k mnoha úvahám o životě a spiritualitě. Zároveň je tu strach, trápení a také obava o děti.
Můžu vám takhle pořád psát?.....Zjistila jsem, že mi to pomáhá, formulovat otázky a myšlenky na papír.
Nenapsala jsem, že jsem s manželem od svých osmnácti let. Jsme spolu 22 let. Je má láska, má druhá půlka, a když to zní jako fráze, fráze to není. Když jsme si ještě spolu povídali a bilancovali a hledali různá proč…..zjistila jsem, že mám vlastně štěstí. Kdo může říct, že nalezl svou životní lásku….že jsme prožili krásných dvacet let….a mluvili jsme i o věcích nepříjemných, o tom, co jsme mohli udělat jinak, ...a přesto jsme zjistili, že jsme šťastní, že jsme se poznali, že jsme se našli….rozloučili jsme se již několikrát……a teď k němu mohu pouze vysílat svou lásku, a již si pouze každý den říkáme ….miluji tě…mám tě rád…ale co teď, když vše již bylo řečeno?
Samozřejmě se bojím co bude, až tu nebude…a strach mě celou prostoupí, že nemůžu dýchat a pak se podívám na děti a znovu si uvědomím, že žiji a život má smysl….Oba dva víme a jsme o tom přesvědčeni, že smrtí nic nekončí….věřím na inkarnaci, na to, že tu bude stále se mnou….ještě stále někdy cítím naštvanost, proč právě já…a cítím velkou osamělosti…ale tyto pocity jsou stále kratší a kratší. Protože si řeknu, a proč ne ty?....Kdo si, aby sis myslela, že nemáš poznat i jiné věci?....Myslíte, že to, že jsem byla a stále jsem šťastná musí být vykoupeno i bolestí?....Jediné, co špatně snáším, je manželova fyzická bolest. Protože, já zažívám bolest jen psychickou….on psychickou i fyzickou. A když ho omývám….pláču…protože jeho krásné tělo…se scvrklo…a rakovina ho pomalu ale jistě užírá….A když to vidí on? …. Mysl je stále jasná a tělo odchází….Je pro něj bolestné jen si stoupnout. A jak mu mám dát ještě naději, můžu po něm vůbec chtít, aby tady chtěl být?...aby bojoval….když všichni lékaři, jasně říkají, že naděje není?.....může se stát zázrak?....Jako před 10 lety, kdy jsme se to poprvé dozvěděli?... to také zvrátil a navzdory prognózám tu byl a je dalších 10 let….a i když má dny, kdy chce zemřít, že to dál nevydrží…cítím z něj….že stále bojuje a nechce odejít….pro co ale žít, při téhle agónii a přežívání?
Velkou útěchou mi je tento citát. Snad pomůže i někomu jinému, kdo tady bloudí a pročítá jako já.
„Smrt, to nic není,
jen jsem proklouzl do vedlejší místnosti,
já jsem já a ty jsi ty;
čímkoli jsme pro sebe byli, tím jsme i nadále.
Říkej mi tak, jakos´ mi říkal dřív,
mluv na mne stejně klidně jako dřív.
Nic neměň na svém obvyklém tónu;
netvař se nuceně, slavnostně či smutně.
Směj se jako jsme se vždy smávali
našim oblíbeným vtipům.
Hraj si, směj se, mysli na mně, modli se za mne.
A mé jméno ať doma zní i nadále, jak vždycky znělo.
Říkejte ho tak, aby na něm nebyl žádný stín.
Život je tím, čím vždy byl.
Je stejný jako byl vždycky;
Nic se nepřerušilo.
Smrt je jen zanedbatelná událost;
proč bych měl sejít z mysli, když jsem sešel z očí?
Jen na tebe po nějakou dobu čekám,
někde velmi blízko,
jen za rohem.
Všechno je v pořádku.“
Vnímám, že Vás manželovo odcházení vede k mnoha nejen smutným, ale také inspirujícím úvahám. Trávíte čas v tichosti, uvažujete o ceně života a obracíte se ke spiritualitě i poezii. Píšete ale také o svém strachu a trápení, hlavně jste zmínila starost o děti, obavu, že se synovi nevěnujete tak, jak by potřeboval.
Dobrý den, paní Pálková,
je pochopitelné, že nemáte kapacitu na vše, co by asi nyní bylo ideální. Existuje jistě mnoho rad, co by se mělo dělat s dětmi, když jejich rodič umírá, ale nemyslím si, že to vše má zajistit druhý rodič, který sám prožívá těžké období. To bohužel patří k této obtížné situaci, že nemáte možnost zajistit vše, věnovat se každé potřebě svých dětí a někdy Vaše prožitky mohou bránit tomu, abyste to zvládla podle svých nejlepších představ. Je možné, že by nyní mohlo synovi i Vám pomoci obrátit se o pomoc na další lidi, kteří by mohli s ním, s Vámi nebo společně mluvit o tom, co by kdo nyní u vás doma potřeboval a jak by se to dalo zařídit. Pokud máte příbuzné nebo přátele, kteří by mohli nyní pomoci synovi vyjádřit, co prožívá, dopřát mu prostor na vyjádření všeho, co se v něm děje, mohlo by to pro něj být snad i přijatelnější než to svěřovat Vám – určitě vnímá Vaši zátěž, a i když od Vás něco potřebuje, zároveň Vás může před svými nároky chránit. Podobně by svou péčí mohl přispět psychoterapeut. Rozdělit nyní péči o děti mezi Vás a jiné důvěryhodné lidi by mohlo situaci trochu ulehčit. Také, kdyby se podařilo, že byste mohli být někdy se synem sami bez dcerky (třeba na té tiché procházce), by mohlo zajistit jeho větší důvěru, že spolu můžete vše zvládnout.
Položila jste nám také otázku, zda nám můžete takto psát. Psát nám jistě můžete, ale nevím, zda jsou Vaše úvahy myšleny jako svěřování nebo otázka, která patří do poradny a kterou můžeme zkusit jasně zodpovědět. Pokud jde hlavně o úlevu, doporučila bych Vám spíše kontaktovat linky důvěry pro dospělé (telefonické nebo internetové), kde se Vám mohou věnovat přesně podle Vašich potřeb. Chápu, že pomáhá se vypsat — jak jste zmínila – ale reakce druhé strany mi připadá stejně důležitá a naše poradna je zaměřena na podporu i na praktické rady v určitém rozsahu. Bylo by škoda, kdybyste ve své bolesti nedostávala pomoc a podporu, kterou potřebujete. Vaše vyjádření si zaslouží také porozumění ve stejné míře a tu Vám mohou poskytnout hlavně terapeuti, kteří s Vámi mohou vést intimnější dialog než je zveřejňovaný na našich stránkách.
S úctou
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
